Resident Evil 1&2

Nevím už v jaké to bylo přesně třídě na ZŠ, kdy jsme si místo tradiční přestávkové hry na vetřelce či velociraptora začali hrát na zombíky. Scénář hry byl ve všech variantách podobný – malá skupina dobrodruhů se vypravila do temných zákoutí postapokalyptického města na školní chodbu nebo záchod, aby tam narazila na mrtvolu civilisty, která po chvilce nečekaně obživla coby nenasytný zombík (v předchozí verzi hry se z ní vyklubal vetřelec atd.).

Herecký talent na zombíky a všelikou jinou havěť měl kamarád Tomáš, šťastlivec, který vlastnil jako jediný z naší třídy PlayStation s čerstvým Resident Evilem 2.

Zombíci v RE2 měli něco do sebe.

Při hraní Tomáš dokonale okoukal šouravé pohyby, zvuky i mimiku zombíků a získané znalosti pak uplatňoval kde jinde než právě ve škole. Za jeho teatrální výkon se mu dostávalo, jak už tomu tak bývá, víc obdivu než za sebelepší splnění jakéhokoli nudného domácího úkolu či školní povinnosti.

Za zmínku stojí epizoda kdy se Tomáše kvůli jeho podezřelému kulhání na chodbě dozorující učitelka zeptala, zda není nemocný… Odpovědí jí bylo nesrozumitelné bolestivé zamumlání, zachrchlání, upuštění sliny a Tomášův nepřítomný šilhající zombie pohled. Učitelka měla velké štěstí, že nebyla pokousána. Možná by jí to bývalo i prospělo za předpokladu, že by pokousání zombíkem vyrušilo její stávající stav zombie-učitelství a zase z ní byl normální člověk nebo alespoň normální zombík… Byla by s ní pak alespoň legrace – místo vyučování by nás mohla pronásledovat.

Jak byste zabezpečili supertajnou laboratoř? RE zná odpověď: místo tajných hesel zvolte posouvání beden a předmětů všeho druhu.

Zahrát si Resident Evil 2, kterého byly koncem 90. let plné herní časopisy, se mi pořádně podařilo až v PC verzi u jiného kamaráda. Teprve potom jsem se již na vlastním vysněném počítači zpětně dostal k jedničce. RE1 přitom z pochopitelných důvodů vypadá jakoby z oka vypadl RE2 i RE3. Teprve čtvrtý díl posunul sérii v oblasti herních principů kupředu aby pak 5ka a 6tka mohla opět stagnovat.

Láska na první pohled, nebo spíše na první uslintnutí, nyní i v HD.

RE1 se dočkal slušivého grafického remaku na Nintendo Game Cube i HD verze pro PC. Má zdejší historická recenze se týká původní PC verze hry, která byla porten z PlayStationu a dostala se ke mně opožděně na levném CD z ještě levnějších Levných knih (PS: škoda že už se dnes takové poklady v LK nenajdou…) Highlightem recenze je přirovnání absurdních puzzlů z RE k plnění minimalistických adventurních úkolů v mírumilovné 2D hopsačce Dizzy:

RE je vlastně jen takový Dizzy se zombíky.

Když už je řeč o logických problémech, asi nejvíc mi RE připomínal stařičkého předchůdce adventur – Dizzyho, roztomilé vajíčko, které ťapalo po přírodě a vždy pomocí použití dané věcičky v daný okamžik postoupilo dál v ději, nebo spíš na další obrazovku. Podobně je tomu i v RE, kde se od běžného otevírání dveří ztracenými klíči postupně propracujete až ke kapku složitějším úkonům typu namíchání jedu na masožravou květinku, nebo posunování beden ala Sokoban :o) Netřeba připomínat že zde adventure prvky pomáhají docílit určité vachrlaté vyrovnanosti mezi střelbou a otáčením mozkových závitů.