Reportáž z novoročního setkání křesťanské mládeže v Bruselu, „Pouťe důvěry na Zemi“ pořádané ekumenickou komunitou bratří a sester z Taizé

Dva členové spolča mládeže od sv.
Anežky na Spořilově, Jirka a Markéta, se rozhodli strávit oslavy Nového roku,
spolu s dalšími čtyřiceti tisíci mladými křesťany z celého světa,
na každoročním setkání mládeže pořádané komunitou z Taizé. Minulé setkání
se konalo v Ženevě a oba naši spolčaři jím byli natolik pozitivně zasažení,
že se bez váhání rozhodli zúčastnit se i tohoto aktuálního setkání v Bruselu
a to opět jako členové přípravného tým.

13ti
hodinová cesta do Bruselu linkovým autobusem probíhala bez potíží, přesto Jirku
mrzelo, že jsme zameškali nákup levných letenek – bývali bychom v Bruselu
byli totiž již za hodinu a půl. Do Bruselu jsme dorazili 27. prosince v poledne
a jali jsme se ihned přihlásit na místě konání akce – výstavišti Expo.
Po menším orientačním běhu po Bruselských pláních, silnicích a mostech jsme
dorazili na výstaviště, kde jsme byli uvítáni českým bratrem Josefem, obdrželi
jsme instrukce ohledně práce a další náležitosti jako existenčně důležitou kartičku
na jídlo a městskou hromadnou dopravu. Poté jsme se odebrali do krásného bytu,
který nám půjčili mladí manželé Petříčkovi, kteří byli tou dobou u rodičů v
ČR. Bývali bychom jinak bydleli, stejně jako většina účastníků akce, porůznu
v Bruselských rodinách, které se rozhodly participovat na pouti důvěry na Zemi
tím, že poskytly mladým lidem po čas setkání přístřeší a novoroční společný
oběd.

Ještě
první den večer jsme se na Expu poprvé ztišili ve speciálně upravené hale k
první Taizé modlitbě, takové modlitby sestávají ze zpívání pěkných, meditativních
písní chval a z dlení v tichosti. Před tím se k nám na večeři, která probíhala
v jedné ze dvou k tomu vyhrazených obřích hal, přidala kamarádka ze Slovenska
Míša, kterou jsme „adoptovali“. Utvořili jsme tak v našem půjčeném
bytě malou, milou skupinku 4 lidí: Jirka, Markéta, Vašek, Míša. Než jsme
šli spát, vždy jsme si dlouze povídali o tom, co přinesl den, nad čím jsme se
zamýšleli v modlitbě a četli jsme společně Dopis z Keni – list psaný bratrem
Aloisem, který dostali všichni účastníci poutě důvěry v Bruselu.

Druhý
den se nesl v organizačním duchu, plánovali jsme původně prohlídku města, ale
nakonec na ni nevyšel čas. Dopoledne i odpoledne jsme totiž měli pracovní schůzky,
které nás měly připravit na zítřejší příjezd poutníků z Čech, Moravy a Slovenska.
Přípravy se místy táhly šnečím tempem, což poskytovalo alespoň čas pořádně si
popovídat s ostatními lidmi z týmu. I tento den byla jako po všechny další modlitba
po obědě a po večeři.

Třetí
den, 29. prosince, oficiálně začínal program setkání. Od brzkých ranních hodin
jsme v uvítacím týmu situovaném mimo Expo ve Voršilské škole, vítali poutníky.
Největším oříškem byl příjezd dvou autobusů plných Čechů, bylo zapotřebí jim
rychle – tak aby netrpěla atmosféra pokoje – předat informace o setkání,
programu, zajistit jim ubytování, dopravu. K odpoledni jsme nakonec byli s prací
úspěšně hotovi a tak jsme vyrazili konečně do města, navštívili jsme katedrálu
s výstavou betlémů, prošli historické uličky a obchůdky, potom tradá zpátky
na Expo na večeři a modlitbu. Večer k nám pak dorazil domů na návštěvu Jirka
Jirsa, kamarád Ivanky Petříčkové, který pracuje v Evropském parlamentu a rozšířil
tak naší základní skupinu poutníků na počet pěti lidí. Opět jsme si mile
povídali, tentokrát dokonce nad sklenkou vína, atmosféra byla úžasná.

Čtvrtý
den se již naplno rozhořel program setkání, ráno jsme po menších problémech
s navigací navštívili podle plánu setkání, naší hostující farnost v blízkosti
našeho bydliště, mile nás překvapilo že jí byl klášter Dominikánů. Dominikáni
se také zapojili do poutě důvěry a v klášteře poskytovali přístřeší přibližně
20 mladým lidem z Polska a z Chorvatska. Po modlitbě u dominikánů jsme se pěšky
přesunuli na hlavní dopolední program – sdílení v mezinárodních skupinkách,
do blízké větší farnosti. Ve skupinkách, čítajících kolem 10ti lidí, je vždy
velmi zajímavé sledovat pestrost s jakou lidé z různých zemí prezentují víru,
diskutovat s nimi o životě a o tom, na co kladou důraz. Mezinárodní kontakt
na takovéto osobní úrovni pomáhá probouzet toleranci a solidaritu. Je
to podobný zážitek, který uskutečňoval při svých návštěvách prvotních městských
církví svatý apoštol Pavel – měl vždy radost z toho, když se setkal v té či
oné církvi s živou vírou, láskou.

Odpoledne
čtvrtého dne se konaly workshopy, čili přednášky s možností diskuze a sdílení
ve skupinkách. V přednášce na téma: „Jak rozeznat Boží volání?“
se nejprve jeden z bratrů a poté i biskup zamýšleli nad podobenstvím o
Zacheovi – celníkovi, který se ve snaze zahlédnout Ježíše chopil činu
a vylezl na strom. Přednáška byla velmi poutává, po jejím konci jsme
utvořili spolu s dalšími přítomnými krajany českou debatní skupinku a vášnivě
diskutovali. Podobenství o Zacheovi nás zaujalo, v diskusi jsme dospěli mimo
jiné k výzvě, aby se člověk v konkrétní situaci pokoušel udělat s láskou
vždy to málo co může a nenechal se zastrašit zdánlivou nesmyslností své aktivity.
V následující chvíli totiž pak již nebude stát sám ale bude s ním Kristus, stejně
jako se Zacheem.

Pátý den, poslední den roku, jsme opět
ráno zašli k Dominikánům, poté jsme si povídali v mezinárodních skupinkách,
metrem se spěšně přemístili na Expo, jedli v obrovské hale spolu se 40 000 lidmi,
prošli dlouhým spojovacím tunelem do jedné ze tří modlitebních hal. Všude plno
lidí, mnohem horší situace než praxe na Václavském náměstí a přesto panoval
pokoj, klid a mír.

Pomodlili
jsme se a odpoledne se Jirka s Markétkou odebral na workshop pořádaný Sestrami
Matky Terezy, Vašek s Míšou šli do města na prohlídku. Přednáška sester byla
niterným svědectvím žité lásky k bližnímu, která se projevuje naprosto konkrétní
pomocí potřebným. Mluvilo se o osamění, moru dnešní moderní doby, jako nejhorším
druhu chudoby. Dále se člověk mohl dozvědět leccos o stavu
temnoty duše, který měla nejen Matka Tereza ale je to normální období vyskytující
se čas od času u každého. Člověk by v době své temnoty neměl vzdávat modlitební
úsilí, neměl by se zříkat věcí – pokud mu v tom nebrání zdravotní stav,
kterým řekl Ano, když mu bylo zrovna příjemně a vznášel se nad Zemí.
Takové svérázné svědectví pro věc Boží lásky zapálené sestry bylo opravdu hodně
posilující.

Večer po modlitbě ve velké hale jsme
se odebrali do naší farnosti, kde jsme zpěvem a tichem oslavili příchod nového
roku. Poté následoval barvitý program, každý přítomný národ měl přichystat nějaké
krátké vystoupení. Tančilo se a hráli se hry – původně jsme měli přichystanou
jednu humornou dětskou hru Evoluce, kterou nám ale nevědomky vyfoukli kolegové
z Německa, tak jsme pod časovým tlakem rychle vymysleli hru náhradní – Gordický
uzel (proplétání rukou) a nakonec vše dopadlo dobře. Po programu jsme ještě
ponocovali na návštěvě u Jirky J, hodně jsme se pobavili.

První
den roku se nám nechtělo vstávat, naštěstí jsme měli modlitbu ve farnosti až
od půl jedenácté, i tak to bylo ale dost náročné. Po modlitbě jsme si odskočili
do blízké kavárny a pak rychle k Dominikánům na úžasný oběd. Seděli
jsme u stolu s příjemnými mladými Dominikány – studenty teologie z Polska, které
zaujaly naše dvě krásné a milé československé holky, atmosféra byla úžasná.
Po obědě jsme se dostavili se zpožděním na Expo, kde se konalo v jedné z bezpočtu
místností regionální setkání Čechů následované sdílením ve skupinkách. Zamýšleli
jsme se nad tématem globální solidarity a její spojitosti s křesťanským povoláním.
Jirka v této souvislosti pragmaticky propagoval produkty
označené známkou „Fair-trade“, která zaručuje, že při jejich výrobě
nebyly zneužity děti nebo otroci k práci.
Každý může alespoň občas udělat to málo, které může…

Během tohoto dne i minulých jsme navíc
radostně potkávali své mezinárodní kamarády, se kterými jsme se seznámili na
předešlých akcích Taizé. Markéta tak narazila na Froda z Ruska a Jirka na své
oblíbené holky z Polska, byla to setkání plná lásky a velké legrace. Člověk
si na tomto setkání díky příjemným lidem vůbec nepřipadal jako cizinec, ba naopak,
Brusel byl pro něj domovem, rajský domovem.

Večer 1. ledna jsme zakončili rozjímavou
modlitbou v hale Expa, pak někteří z nás po návratu do našeho Bruselského domu
již plní vyčerpání s chutí ulehli ke spánku, někteří, kávou posilnění, pokračovali
v povídání.

Dne
2. ledna, po raní modlitbě ve farnosti a rozloučení se s lidmi ze skupinek,
oficiálně končil program setkání. Výpravy hromadně odjížděly z Bruselského výstaviště,
kde stovky pracujících dobrovolníků pomáhaly s demontáží vybavení. Setkání zabralo
2 obrovské haly ke stravování, 3 obří haly k modlitbám a 1 halu s informacemi,
obchůdkem a místností pro modlitbu v tichu. Takový kolos
a vše proběhlo naprosto v klidu a bez potíží, byl to bezpochyby Boží zázrak.

Krátce
po poledni jsme se sešli na oběd u milého a velmi pohostinného Jirky J, který,
jak bylo řečeno, pracuje v parlamentu EU a tak v Bruselu přes rok bydlí, je
vskutku pravým diplomatem se vším všudy – uznejte sami: Připravil nám
úžasnou pochoutku – Raklet. Při
ohřívání sýrů a brambor ve speciálním ohřívači přímo na stole jsme si museli
navzájem podávat nejrůznější přísady, takže jídlo věru podporovalo mezinárodní
spolupráci. Po
jídle jsme si ještě zahráli společenskou hru aktivity, užili si spoustu legrace
při pantomimickém ztvárňování nejrůznějších věcí a vychutnali chvíle pohody
a sounáležitosti.

Jedna
z nejúžasnějších věcí, kterou jsme na setkání poznali bylo bezpochyby společenství,
které jsme s Boží pomocí utvořili. Ve skupince pěti lidí jsme se cítili příjemně,
jednoduše milováni a akceptováni. Skupinku zastřešovaly naše společné modlitby
před jídlem, před odjezdem jednotlivých členů domů a během dne, vzájemně jsme
si důvěřovali a sdíleli jsme se. Co dodat? Sešli
jsme se v Kristovu jménu a Kristus byl skutečně uprostřed nás.

Odpoledne odletěl, pln dojmů a s plným
břichem, letadlem domů Vašek. Když nám k večeru napsal zprávu na mobil, že dorazil
v pořádku domů, měli jsme radost, jako kdyby to byl náš syn. Další den ráno
odletěla domů Míša, také jsme si s radostí přečetli, že je v pořádku, pak následoval
odpoledne odjezd Jirkův a další den Markétčin.

Pouť důvěry nyní pokračuje, v našich
srdcích a v našich farnostech, v maličkostech i ve velkých věcech, které činíme
kolem sebe v Pánu. Děkujeme Petříčkovým za půjčení bytu a Bohu díky za to všechno!