Při čekání na autobusové zastávce jsem si prohlížel přilehlou ulici s rušným provozem, ze které se měl opožděný prostředek mhd co by dup přiřítit. V ulici byly rozseté malé obchůdky – tu večerka, tu trafika, květinářství, kebab občerstvení nebo mor dnešní doby, který lze takto otevřeně vidět z Evropských zemí jen v ČR – herna, připomínající svými hřejivě barevnými světélky bludičky nebo dobře vyzdobený vánoční stromeček. Snad právě ona regresivní výzdoba herny, cíleně vyvolávající v nejednom závislém hráči aspirujícím na bezdomovectví vzpomínky na vánoční období plné vzrušení z blížících se dárků, přiměla mě nostalgicky se rozpomenout. Nevzpomněl jsem si sice přímo na Vánoce, ale na vzrušení, které jsem jako dítě prožíval, kdykoli jsem objevil kdesi v centru Prahy nový obchůdek s elektronikou, v jehož výkladní skříni poblikávala obrazovka se zapnutou videohrou, vznášející se v cenové relaci pro mě naprosto nedostupné. Lokaci obchůdku jsem si ihned zapamatoval a při příštích návštěvách centra Prahy s rodiči jsem se k tomuto místu neopomněl takticky opět navracet. Mojí mamince, která mě na této spanilé cestě za svatým grálem často doprovázela, toto existenciální setkání během příštích pár hodin nepřineslo nic jiného, než souboj s malým rozmrzelým dítětem opakujícím: „Mami, kup mi to!“
Z úsměvného zamyšlení mě vytrhl přijíždějící autobus, z jehož okýnka jsem se následně pokusil v ulicích vyhledat nějaký ten obchůdek ze starých dob. Bohužel, až na jeden specializovaný obchod s videohrami, jsem nic takového nezahlédl. V dnešní době se drobným prodejcům elektroniky nedaří. A co víc – internet, na kterém lze všechno vyhledat, mě v této oblasti připravil o radost z objevování nového: I kdyby nějaký takový obchůdek z dětství ještě existoval, videohru, kterou by měl ve vitríně vystavenou bych už předem znal, nebyla by pro mě ničím novým, dechberoucím, kolem čeho se dají vypěstovat legendy sdílené s kamarády. Trochu jsem tak záviděl ženám, které mají šanci i v dnešní době v četných prodejnách s textilem, který není internetem pokrytý tolik jako elektro, ještě stále najít něco nového, nečekaného (i když často pěkně drahého a s rizikem, že jim to nebude slušet; což pravým mužům nehrozí). V posledku ale netřeba zůstávat nad realitou, ve které již nelze odhalit kouzelný obchůdek s videohrami, roztrpčený. A zaplať pán Bůh za to, že člověk není ve svém hledání limitován pouze na objevování věci materiálních. Se všemi těmi svatými grály ve výkladních skříních by to byla na světě konec konců za chvíli pěkná nuda.
Zítra budu volit Zuzanu Roithovou. Ta se mi spolu s Táňou Fischerovou jeví jako morálně neztrouchnivělá kandidátka na prezidenta.
Na Hobita jsem šel spíše skepticky naladěn – slyšel jsem rozporuplné zvěsti o věrnosti či nevěrnosti filmu jeho knižní předloze Hobit od J. R. R. Tolkiena, kterou jsem jako velký fanda a čtenář Pána prstenů sám vlastně ani nečetl (za což se stydím). A tak, abych možnou Hobití nevěru rozlouskl, převyprávěl jsem děj filmu po jeho shlédnutí blízkým tolkienofilům (někteří na film z důvodů předsudků odmítali jít).
Milovníci Tolkienových knih při mém vyprávění střídavě vyskakovali z kůže, skřípajíce zuby, že to a ono do filmu režisér Jackson surově přidal (Radagast, Galadriel, hlavní skřetí antagonista atd.) nebo naopak ve filmu arogantně vynechal (nejvíce pobouřila absence roztomilých barevných čepiček trpaslíků). Věrnost nebo nevěrnost knižní předloze naštěstí ale nemusí být hlavním měřítkem kvality filmu.
Velkou roli ostatně nehraje ani technické zpracování, které je v případě Hobita vyvedeno ve 3D a s více snímky za sekundu, než bývalo běžné (ve vybraných kinech). V praxi mi to ale celé přišlo jako obyčejné videohry vydané před pár lety, akorát to díky 3D kroužilo divákovi těsně před nosem. Vizuální zpracování kromě toho až příliš připomíná filmového Pána prstenů, jakýsi jeho remake ve vyšším rozlišení.
S exteriéry i jeskynními interiéry, které udávaly tón vizuálnímu zpracování Hobita, se asi nedalo nic moc dělat – režisér Jackson už jednou divákům Středozemi v Pánovi prstenů odprezentoval a tak nebylo důvodu nic měnit. Podobnost s Pánem prstenů ale v případě Hobita není jen záležitostí stejně vypadající země, Středozemě, ale i dějové linie, která mi přišla jak Pán prstenů sjetý přes kopírák…
Lidé znalí knihy mi ale překvapivě potvrdili, že děj knižního Hobita je do značné míry podobný Pánovi prstenů – jedná se, co do struktury, o jakéhosi pohádkového Pána prstenů Light. Podobnost Hobita a Pána prstenů pak je v zásadě v pořádku a milovníci knihy se v tomto ohledu režiséra v mých očích vlastně zastali.
Zmíněna byla „pohádkovost“, která z knižního Hobita s trpaslíky s barevnými čepičkami dýchá. Knižní Hobit je pohádkou přístupnou malým dětem i dospělým, kterou uvozuje, a do které pravidelně vstupuje vyprávěč. Pohádkou, která není prosta iracionálních momentů – trpaslíci mají např. barevné čepičky i když se plíží divočinou a příliš „dospělý“ čtenář se může nad Hobitem často pozastavovat a kroutit hlavou.
Jestli pak lze filmovému Hobitovi něco vytknout, odhalit zásadní „nevěrnost“ knize, tak je to bezesporu právě absence pohádkovosti. Děj filmu je daleko hustší než v knižní předloze a pohádkovost ve filmu prosvítá jen sem tam ve výronech typu hnědý kouzelník Radagast (jedná se o jakýsi hold postavě Toma Bonbadila vynechané ve filmovém Pánovi prstenů). Radagastí „pohádkový“ exces je ale příliš kontaminován Jacksonovským poněkud okoukaným „béčkovým horrorismem“ (nebo za tím stál původní režisér Del Toro, kterému Jackoson křeslo vyfoukl?). Zřídkavé pohádkové momenty navíc filmového Hobita, který se snaží po většinu času tvářit smrtelně vážně a vizuálně i dějově kráčet ve šlépějích filmového Pána prstenů, navíc film jaksi znejišťují.
Bezprostředně po shlédnutí filmu jsem si rovněž posteskl nad faktem, že se režisér Jackson neodvážil více využít charakterů Sarumana a Galadriel, které v knižní předloze Hobita nevystupují (v knize Hobit žádné ženské postavy nejsou). Jak by to asi tak vypadalo, kdyby trpaslíky (jednou naivně hloupé, podruhé zase naprosto neohrožené) před skřetím králem spektakulárně nezachránil Gandalf ale Saruman? Moc a její používání je totiž, jak režisér dobře zachytil, spíše Sarumanův rukopis a ke skromnému Gandalfovi se jaksi nehodí…
Co mě mile potěšilo jest, že Gandalf i ve filmovém Hobitovi explicitně věří na nepatrné dobré skutky maličkých (jak se svěřuje Galadriel). A divák tak v Gandalfově hlase může zaslechnout něco z Tolkienova křesťanského poselství, daleko lépe maskovaném než v dílech jeho kamaráda C. S. Lewise. Z filmového Hobita jsem tedy, nejen díky těmto drobným detailům, kterými se Jackson strefil do mého gusta, nebyl zcela zklamán – očekávané pohádky jsem se ale nedočkal.
Galadriel: „why the halfling?“ / „Proč ten hobit?“
Gandalf: „i believe it is the small things, the everyday deeds of ordinary folk that keep the darkness at bay, simple acts of kindness and love. why bilbo baggins? perhaps it is because i am afraid, and he gives me courage“ / „Věřím, že to jsou malé věci – všednodenní skutky obyčejných lidí, které drží zlo na uzdě. Jednoduché skutky dobroty a lásky. Proč Bilbo Pytlík? Možná proto, že mám strach, a on mi dodává odvahu.“
10. 11. 2012 proběhne v Praze Večer důvěry organizovaný dobrovolníky z různých církví, na který přijede i jeden z bratrů z Taizé. Sám mám komunitu v Taizé ve velké oblibě a tak všechny vřele zvu na toto setkání. Přikládám informace:
Taizé je křesťanská ekumenická komunita ve francouzském Burgundsku, kam se přijíždějí setkávat především mladí lidé nejen z Evropy. Zpěvy z Taizé se využívají po celém světě při zpívaných ekumenických modlitbách, ke kterým se můžete připojit i na různých místech v ČR. Video o životě v Taizé můžete vidět v mém předchozím příspěvku.
10. listopadu se v Praze bude konat tzv. Večer důvěry, na který dorazí rovněž jeden z bratrů z Taizé. Kromě večerní modlitby a zpěvu návštěvnici budou moci v odpoledních hodinách vyslechnout i četbu biblického textu s následným zamýšlením se nad ním a sdílením ve skupinkách. Taktéž je na plánu společná večeře.
Večer důvěry je dobrou příležitostí poznat nové lidi, odbourat předsudky a společně kráčet k tomu skutečně podstatnému. Pozváni jsou všichni bez ohledu na jejich víru, církevní příslušnost či nepříslušnost.
internetové stránky akce: http://vecerduvery.cz a také facebookové stránky
Program Večeru důvěry:
15:30 biblický úvod (pro mladé do 35 let)
18:00 večeře z vlastních zásob
19:30 Slavnost světla se zpěvy z Taizé (pro všechny)
S sebou: Jídlo pro sebe k večeři, Bibli, tužku, papír, (polštářek na sezení)
Bratří z francouzské vesničky Taizé vyprodukovali aktualizovanou verzi videa představujícího jejich křesťanskou komunitu, která je velmi populární mezi mladými lidmi po celém světě, mě nevyjímaje. Lidé se tam každoročně sjíždějí na velmi obohacující setkání, při nichž je možné i z pozice naprosto nevěřícího poznat, že na světě není jenom bordel.
Život v Taizé (Life at Taizé CS) from Taize on Vimeo.
Na server GOG, který se specializuje na internetový prodej starých her, nedávno přibyl další zásadní titul – adventura Last Express z pera Jordana Mechnera, autora původního Prince z Persie. Pochmurný, mysteriózní děj hry Last Express se odehrává v roce 1914 na palubě posledního mezinárodního rychlíku Orient expres, který byl vypraven ještě v předvečer vypuknutí první světové války. Atmosféra blížící se první světové války je ve hře věrně zachycena a promlouvá hlavně prostřednictvím reprezentativních postav spolucestujících. Hráč je vržen do role záhadného mladíka, nechybí nečekané zvraty, záhady, romantika, dynamika, konspirace a více již nebudu prozrazovat. Ujišťuji ale, že scénář hry je minimálně na úrovni Broken Swordu, ne-li o třídu lepší.
Last express je netradiční adventurou odehrávající se v reálném čase – po stísněném prostoru vlaku, který je historicky věrně zrekonstruován, se můžete pohybovat takřka libovolně, časový sled události se konstruuje podle toho, jak jednáte, nasloucháte rozhovorům a rozmlouváte se spolucestujícími, kteří se po vlaku realisticky pohybují a mají své vlastní motivy.
Místy sice může dojít během hry k systémovým zásekům, ke zbytečnému čekání, ale jinak je technické zpracování v reálném čase vcelku sympatické – čas plynoucí ve hře můžete navíc přetáčet nazpět, abyste mohli zkusit různé alternativní rozhovory se spolucestujícími a jiné cesty k řešení situací, bohužel ale nelze čas urychlovat dopředu.
Grafické ztvárnění je stylové, prostředí vlaku dobře vymodelované a poctivě dokreslené. Postavy byly ztvárněny skutečnými herci v pohybu, nasnímanými černobílou kamerou, poté převedeny do line-artu, dokresleny a vybarveny. Výsledek působí o třídu lépe než současné cell-shaded 3D modely, ačkoli s plynulou – dech beroucí – animací se lze u postav v Last Expressu setkat jen když se vám vyhýbají ve vlakovém koridoru.
Hlavní devizou Last Expressu je tedy bezesporu netradiční prostředí a příběh, který je mistrně propracovaný a hráči servírovaný po malých kouscích, které v něm probouzí o to větší zvědavost, co bude dál. Příběh není lacině spatlán, jak je dnes ve zvyku, ale skutečně ústí v promyšlené kataklysma. Charaktery postav jsou rovněž do detailu propracované, působí věrohodně a zvou k odhalování svých tajemství, posouvají v posledku děj hry kvalitativně na úroveň dobrého filmu.
Všem, kteří máte rádi adventury, pořádnou atmosféru, dobrý příběh a vláčky tedy Last Experss vřele doporučuji. Ačkoli se jedná o hru starou, stále má co nabídnout a zasloužila by si dozajista remake například na Nintendo DS. Jedinou překážkou může být fakt, že hra je v angličtině – některé postavy ve vlaku mluví podle svých národností sice rusky, francouzsky, srbsky nebo arabsky – jejich rozhovory jsou ale titulkovány do angličtiny, přičemž anglicky mluvícím rozhovorům chybí titulky úplně. COG snad doplní titulky ve více jazycích.
Hru bych, kvůli menším mouchám a faktu, že to s těmi na krabici proklamovanými 30ti možnými závěry, není až zas tak horké, hodnotil 9/10.
Ke koupi a legálnímu stažení za 6 dolarů (něco málo přes 100Kč) zde GOG.com
Cenami ověnčené flashové indie adventurní sérii Submachine (první díl vyšel v roce 2005), od polského architekta a kreslíře komiksů Mateusze Skutnika, přibyl do vínku již sedmý díl. Ještě jsem si ho nestihl zahrát, ale soudě podle reakcí na internetu, se jedná o zatím nejlepší kousek ze série, jejíž kvalita přece jenom občas kolísala ve stereorypu.
Submachine je adventurou viděnou z pohledu první osoby, pohybujete se v ní po obrazovkách, na kterých sbíráte a hledáte předměty, které pak kombinujete a používáte pro svůj další postup (tzv. Puzzle žánr). Prostředí hry je silně inspirované sci-fi horory jako Kostka (Cube), autor do něj také umě zakomponoval prvky z egyptské a mayské mytologie. Mateusz umí pěkně kreslit a navíc lokace architektonicky dobře propojuje.
Nejsilnější devizou flashovky Submachine je atmosféra (podpořena navíc kvalitní ambientní hudbou), která vás připoutá a nepustí, dokud se se všemi hádankami nevypořádáte a nepoodhalíte tak kus ze zapleteného příběhu hry. Kritiku si možná může vysloužit jedině série jako celek – může působit již poněkud vyčpěle, příběh je pravděpodobně ne úplně domyšlený a uměle natahovaný, autor si v něm hraje s trpělivostí hráče, podobně jako činili třeba autoři seriálu Ztracení. I tak je ale Submachine dějově o třídu lepší, než s čím se lze setkat v současných komerčních hrách.
Submachine 7 si můžete zahrát přímo z prohlížeče zde: na stránkách autora