Pomlázkově-kolednické pojetí Velikonoc mě vždy velmi iritovalo. Jako dítě jsem před pletením vrbového proutí, které vyžadovalo jemnou motoriku a trpělivost, preferoval návštěvu u kamarádů, kdy se záminka koledování změnila ve společné hraní na počítači. Jemná motorika se procvičila na klávesnici nebo gamepadu a z Velikonoční šarády jsem uvítal akorát sladkosti.
Když jsem se pak v rámci pubertálních intelektuálních seancí seznámil s pohansko-psychologizujícím pojetím Velikonoc jako svátku plodnosti se symbolikou vajec a vaječníků, pomlázek jako penisů a očisty od zimní depresivity říkal jsem si, že to opravdu nemám zapotřebí (vždyť zima je přece pro hráče počítačových her velmi příjemným obdobím). Navíc jsem se dozvěděl o zrůdné stránce lidových velikonočních tradic, kterou nás v dějepise nikdo neučil: ještě na začátku 20. století mohl dav koledníků posilněn alkoholem v podstatě beztrestně zabít nepohodlnou mladou ženu tím, že ji v chladných měsících hodil do řeky a přivodil zápal plic. Nikdo to neřešil a ženy se tehdy před koledníky neschovávaly z legrace…
Na prahu dospělosti jsem se naštěstí nějakým omylem či nedopatřením dozvěděl o něčem, co mělo být právem překonané, zodpovědné za všechny možné problémy, křižácké výpravy, upalování atd. totiž s křesťanstvím a jeho pojetím Velikonoc. A i když to před některými kostely tak nevypadá (lidský faktor), křesťanský význam Velikonoc je na hony vzdálený pomlázkově alkoholovým orgiím. Možná o tom něco věděl pašerák Biblí, kterého popravili v kultovní hře Bioshock…
Číst dáleDocela mě pobavilo vysvětlení Alzy.cz, proč jsou prakticky všechny grafické karty již přes 4 měsíce nedostupné: „Uvedení nových grafických karet NVIDIA GeForce RTX řady 30 a AMD Radeon RX 6800 je velkou událostí nejen pro hráče, ale také tvůrce obsahu, kterým moderní GPU pomáhají šetřit čas při práci.“ Takže za to můžou ti zákeřní „tvůrci obsahu“ kteří během koronária vyrostli jak houby po dešti a stříhají svá UHD videa o sto šest? Ach jo. Kdybyste to ještě nevěděli, tak já vám to tedy řeknu, kdo za to skutečně může: výkonné grafické karty masově skupují těžaři kryptoměn a je trochu pokrytecké, že právě Alza.cz, která sama přijímá platby v Bitcoinech (a vlastní ji anonymní akcionáři přes holding sídlící na Kypru – nedivil bych se, kdyby na ostrově všichni těžili 😉 ), tento hlavní důvod nedostatku nezmíní. Know-how je hold jen pro některé…
Jak to v praxi vypadá? Kryptoměnový horník si koupí grafickou kartu za 14 tisíc (tolik stála Geforce 3060, když se v ČR chvíli prodávala) vloží ji do několik let staré základní desky (stačí něco s pci express 3 slotem a tím nejpomalejším procesorem). Jako kryptoměnu, jejíž infrastrukturu a zabezpečení bude svou grafárnou podporovat počítáním algoritmů, zvolí Ethereum. Může si tak denně přijít v současnosti na cirka 80 korun (a to již po srážce za elektřinu 4 Kč/kwh). Takhle se mu 16 tisíc vrátí za půl roku, nebo možná ještě dříve, protože hodnota kryptoměn s chystanou ekonomickou krizí pravděpodobně ještě poroste. Po půl roce je tedy horník již plně v zisku. Je mu přitom jedno, že výrobce grafické karty uvádí, že nesmí být použita pro těžbu kryptoměn – říká se tomu průmyslové využití – jinak se ruší záruka. Použití na mining se nedá úplně snadno prokázat (pokud karta není vyloženě uvařená) a tak kartu za dva roky horník prodá na aukru nějakému nic netušícímu hráči a jede dál s novějším hardwarem.
Číst dáleŽivot v koronáriu mi umožnil trošku si aktualizovat přehled o segmentech videoherní scény, která mě v minulosti zajímala. Oprášil jsem staré „božské“ hry od Bullfrogu, jmenovitě Dungeon Keeper 1&2 a také Black and White 1. Díky činorodé komunitě hráčů jsou pro všechny tituly k dispozici neoficiální patche umožňující hrát tyto hry prakticky v HD a bez problémů i na nových PC… Být masově oblíbenou hrou s věrnou fanouškovskou základnou má hold své nadčasové výhody. Zejména DK1 pro mě neztratil nic na svém kouzlu.
Byl jsem zvědavý, co po všech těch letech nyní dělá pověstný designér těchto her Peter Molyneux. Poslední vzpomínku na něj jsem měl spojenou s xboxí akční RPG sérií Fable. Internet mi ale sdělil, že to Peter před nějakou dobou ve studiu Lionhead zabalil a vydal se opět vlastní cestou. Neunikl mu očividně trend posledního desetiletí, kdy začínající herní vývojáři i dlouhými roky zocelení veteráni nacházející se na prahu pokročilého věku, hledají zdroje financování svých herních projektů na kickstarteru a v early access programech. A tak se i mistr Molyneux jal kickstartovat projekt Godus.
Číst dáleBěhem koronavirové izolace jsem se po delší době dostal k příležitosti zahrát si soustavněji nějakou tu počítačovou hru. Soustavněji přitom (nejen) v mém kontextu péče o rodinu znamená maximálně tak hodinu hraní denně v kuse, než vás dítě vyruší s kriticky neodkladným požadavkem jako hraní si s legem nebo vyprávění pohádky… No, nechápu, proč lidé tak pohrdají svými tchyněmi, které možná remcají ale děti jim pohlídají.
Vzhledem k časové vytíženosti jsem tedy musel sáhnout po něčem, co nebude vyžadovat takový ponor a soustředění ale bude to stále trochu víc než jen casual game… Zdá se, že jsem se tak stal ideální cílovou skupinou pro 100% mainstreamové „AAA” tituly, o které bych dříve ani nezavadil – a nejsem v tom zdaleka sám: spousta mých známých, kteří nutně ještě nemají děti, ale v práci civí do monitoru, mi referovala, že ve věku svých 30+ let již nejsou schopni hrát nová náročnější RPG, protože na to po práci prostě nemají sílu. Maximálně si zahrají něco staršího, co už znají, a do čeho se tedy nemusí pracně dostávat.
Číst dáleV časech, kdy menšinu k internetu připojené hráčské populace vytáčelo pomalé vytáčené připojení, byly ideálním zdrojem demoverzí počítačových her a dalšího multimediálního materiálu přiložená CD herních časopisů. Občas se redakce na obsahu CD opravdu vyřádila a připravila hráčům kromě ukázek nebo i plných verzí her, i další mimořádně zajímavý obsah: dodnes u mě na pomyslném žebříčku v tomto ohledu vede CD časopisu Excalibur č. 68 z července 1998 na kterém se (asi ne zcela legálně) nacházelo 200 her určených pro emulátory starších počítačů a videoherních systémů jako byl sega megadrive. Do té doby jsem neměl ponětí o tom, že něco tak úžasného jako emulátory existuje a na několik let jsem tomuto zábavnému stroji času podlehl.
Pokud s vámi cirka před čtvrt stoletím cloumaly kreativní vrtochy a zachtělo se vám vytvořit počítačovou hru, neměli jste to tenkrát věru zrovna nejlehčí. Pokud se vám nepoštěstilo na tatínka či strýčka technického ražení, nebylo moc možností, jak se seznámit s programováním – nutnou to prerekvizitou videoherní tvorby. Prý již tenkrát existovaly nějaké kroužky a kluby – kdo se ale o nich měl dozvědět bez dostupného internetu? Vzpomínám si, že se o něčem takovém psalo v časopise Abc, odkud jsem v 9 letech tupě přepisoval do starého 8bitového Didaktiku M jednoduché programy v ZX Spectrum basicu aniž bych měl potuchu o tom, co přesně jednotlivé příkazy vlastně dělají. Divil jsem se například tomu, proč se v programech pořád opakuje slovo PRINT – ve slovníku jsem si našel, že to znamená „tisknout“, ale nikde se přitom nic netisklo… GOTO jsem jeden čas považoval za nadávku – „jdi někam!“.
Číst dále
Je to až neuvěřitelné, kam může člověka zavést trocha ranní nostalgie. Nedávno jsem se při cestě do práce zamýšlel nad tím, jak běžně se člověk ještě na konci minulého století setkával s modrou obrazovkou – tzv. „blue screen of death“.
To jste si takhle hezky v klidu psali dokument ve Wordu, nebo dokončovali tabulku v Excelu či – pokud chceme mluvit o smysluplnější činnosti – složitou misi v počítačové hře a najednou byla vaše práce zhacena zaseknutím operačního systému. Náhle se před vámi objevila modrá obrazovka s nic neříkající a útěchu rozhodně nenabízející chybovou hláškou. Zatraceně, neodvratný pád operačního systému se blížil a vy jste nemohli většinou dělat nic jiného než vysvobodit váš počítač z modrého pekla restartováním, čímž jste přišli o veškerý právě neuložený obsah.
Číst dále