Po úspěchu nového handheldu Nintenda na E3 letos v květnu Nintendo slíbilo ještě lehce vylepšit jeho vzhled (který se tehdy stal jako jeden z mála terčem kritiky) a představit ho odborné i rádobyodborné veřejnosti spolu s novým názvem v blízké budoucnosti. Budoucnost už je tady, takže vám nyní s velkou pompou můžeme představit nový název pro Nintendo DS, nad jehož vymýšlením strávili mastermindi z Nintenda poslední dva měsíce – a ten název zní: NINTENDO DS. Ano, je to tak, název se nezměnil a dle mého skromného názoru je tomu tak dobře, neboť název je to úderný, oblíbený jak hráči i vývojáři, a každá natvrdlá palice z něj musí poznat, že se jedná o handheld s dvěma obrazovkami (Dual Screen) a že je to systém jako stvořený pro herní vývojáře a jejich jakkoliv šílené herní ideje (Developers System).
Jako další na řadu přichází slibované vylepšení původních nepříliš ladných tvarů Vaflovače DS. Pohleďte na obrázky:
Pokud si nyní myslíte, že to je lepší než předtím, tak máte stejný názor jako já. Za toto musím Nintendo pochválit, protože jsem čekal, že to dopadne hůře. Sice vypadá jako Game&Watch, ale co, stejně se nemůžu dočkat až ho budu třímat ve svých spocených prackách (pro ty, kteří mají ve svém mozku vytvořené pochybné asociace: HO = Nintendo DS).
Pro srovnání jedna z verzí Game&Watch:
Jak se koneckonců můžete dočíst v tomto preview na IGN. Call of Duty: United Offensive bylo svěřeno do rukou ostříleného studia Gray Matter, které je mimo jiné zodpovědné za singleplayer část Return to Castle Wolfenstein. Jelikož se jedná o přídavek pouze pro PC, mohli si autoři dovolit až o polovinu větší mapy než v originálu, čehož také využily. Do multiplayeru přidaly 10 map, tři nové módy a ovladatelná vozidla, čímž CoD trošku přiblížili Battlefieldu. Zkráceně řečeno vypadá to na velmi dobrý datadisk, který bezpochyby překoná původní hru.
ID se sčuchli s autory populárních zvukovek Sound Blaster – firmou Creative, která jim pomůže zakomponovat do enginu Dooma 3 údajně revoluční zvukovou složku. Paradoxem ovšem jest, že se tohoto zvukového vylepšení nedočkáme v Doomu 3, který vychází už 3. srpna, ale teprve v dalších hrách které budou licencovaný engine používat v budoucnu…
A nutno říci velmi podařený klon, neb se tato adventura viděná z pohledu první osoby dočkala na své mateřské platformě – Macintoshi, vřelého přijetí. Příběh plný logických hádanek a zákysů je zasazen do zábavního parku vybudovaného členy hudební skupiny, která se postupem času rozpadla a jejich dílo zůstalo opuštěné. Hráč je postaven do role jednoho ze čtyř hudebníků, který se vydává hledat svého zmizelého kolegu, aby během svého pátrání odhalil nejedno šokující tajemství. Demo opožděné PC verze, která by měla v USA každou chvíli vyjít, můžete stáhnout zde (37MB).
Tak jsem po dlouhé době dostal chuť na nějakou bezduchou odpočinkovou hru a soudě podle toho co psala kritika o Painkillerovi nezdálo se lepší volby. Kupodivu tato bezduchá střílečka nepostrádá intro, věru zajímavé. Nicméně Painkillerovi bych milerád tento jeho „plus“ včetně všech ostatních filmečků prominul, protože jsou po technické i obsahové stránce odpudivé. Gumoví panáci pohybující se dřevěnými pohyby, kteří v intru vystupují mi připomněli úvodní humus k Medal of Honor. Nejhorší na tom všem je že se autoři pokouší filmečky hru jaksi zvážňovat což se míjí účinkem o několik tisíc mil. Děj stačilo shrnout do jednoho slova – „střílení“ a nezatěžovat hráče trapným příběhem. Autoři mě tímto tedy hned na začátku velmi zklamali protože slibovali opravdu „nehorázně bezduchou střílečku“ a tento svůj slib nejspíše proto, aby se přiblížili současnému standardu, nedodrželi.
Představte si, že jste se narodili ze zkumavky. Že vás někdo odmalička vychovával k zabíjení. Vypadali jste jako vašich několik desítek bratrů, jediné poznávací znamení byl čárový kód na temeni plešaté hlavy. Neměli jste jméno, pouze ID číslo. Vaše budoucnost byla jasná – měli jste pracovat pro nejmenovanou agenturu v oboru nájemné vraždy. A tak jste zabíjeli. Nenápadně jste si vyhlédli cíl, zjistili jeho slabiny. Obešli stráže, našli temný kout a pak nechali pracovat svoji škrtící strunu. Ale jednoho dne vás začalo hryzat svědomí. Už jste nechtěli zabíjet. Uvědomili jste si, že jste osobnost, která si chce vést svůj vlastní život, a tak jste se uchýlili na Sicílii do kostela pracovat jako zahradník a zpovídat se ze svých hříchů…
Nikdy jsem nenašel zálibu v ne moc často ztvárněném žánru vesmírných simulátorů. První (a do příchodu Freelancera také poslední) hra, která částečně proměnila můj pohled na věc, byla již dávno v počítačovém pravěku stařičká hra Elite, kterou jsem sice nikdy nehrál, ale spousty textu, které jsem o ní četl mi v hlavě utvořily velice hezkou představu o nikdy nekončící hře, ve které je možno být čímkoli.
Proto po vstřebání prvních několika raných informací o Freelancerovi, jsem se začal třást na hodně nadějnou herní pecku. Microsoft totiž od začátku bombardoval (hodně střídmě) sdělovací prostředky zprávami, které vyznívaly ve smyslu nástupce legendární Elite (a jeho pokračování Frontier). Není divu, že i já jsem podlehl všeobecnému nadšení a veselení, které vyústily k odhození jakýchkoli předsudků, se kterými každý správný recenzent vkládá médium do mechaniky.