I v tomto roce jsem se zúčastnil, podobně jako v tom předešlém, velké akce zvoucí se Pragocon. Tradičně mě na ní nejvíce zajímal její manga blok, čítající dvě učebny s projektory promítajícími anime a japonské filmy. Narozdíl od let předcházejících jsem na Pragoconu nestrávil všechny tři dny v kuse, ale pouze dva – pátek a sobotu a nepřespával jsem tam, protože jsem příliš zpohodlnělý. Nutno podotknout, že se mi tam zpočátku ani moc nechtělo, protože už jsem skoro všechny anime, které tam měli pouštět viděl. Z anime filmů jsem tak prvně shlédl akorát Howlův chodící zámek, na který jsem záměrně nekoukal doma, ale šetřil jsem si ho ku této příležitosti. V rámci manga bloku se konaly také přednášky – zaujala mě ta od Antonína Tesaře o kontroverzním japonském režisérovi Takašim Miikem. A aby nebylo Miikeho málo, tak se promítaly tři jeho filmy.
22. listopadu se v Americe začala oficiálně prodávat nová konzole Xbox 360, nástupce tam populárního Xboxu. A jak jsem tak koukal, tak Microsoft s kvalitními launch tituly pytel zrovna neroztrhl – jediná výraznější hra jest 3D akce Perfect Dark Zero, kterou vytvořili veteráni konzolové scény – Rare, někdejší autoři exkluzivních her pro Nintendo…
V USA takovéto konzoli k masovému úspěchu samozřejmě bohatě stačí stupidní závody autíček a konverze stereotypních her z PC, uvidíme ale, jak si povede Xbox 360 ve světě. Analytici v Japonsku, na kterém si Microsoft s Xboxem vylámal zuby, předpokládají, že tam bude X360 stejný propadák jako jeho předchůdce. Konzoloví hráči tak můžou zůstat v klidu u svých Playstationů 2, na které se před vánocemi sešla slušná nabídka titulů, které hravě strčí do kapsy vše, co zatím nabízí nový Xbox 360.
O poznání smutnější jsem byl, když jsem zjistil, že mi na Nintendo Game Cube vychází na vánoce velmi málo slušných her. Dlouho očekávané pokračování klasické RPG série Zelda přesunulo Nintendo až kamsi do půlky roku 2006… Většina jeho interních studii nejspíš již pilně pracuje na hrách pro novou konzoli Nintendo Revolution a na Game Cube jaksi kašlou.
Nintendo ale není živo pouze z Game Cube – má v kapse ještě přenosné DSko, které si možná koupím (než se k něčemu rozhoupám tak to trvá třebas i rok) k vánocům a budu na něm pařit tahovou strategii Advanced Wars. 🙂 Přenosný Play Station Portable od Sony je samozřejmě mnohem výkonnější a tak dále, ale stále na něj nevyšla žádná pořádná hra, která by dostal všechny do kolen, což mě přivádí na myšlenku, jestli v Sony spí či co?
Nyní z domova:
Po delší době jsem opět nakoukl na tyto stránky abych zjistil, co se s nimi děje. A nic moc pozitivního jsem nezjistil – nějací neschopní trapáci z Turecka „hacknuli“ místní fórum běžící na staré verzi phpbb, ve které je mnoho bezpečnostních chyb. Ani komentáře ke článkům na weblogu nezůstaly ušetřeny výstřelků – jsou nyní zamořeny reklamním spamem. Takže budu nucen v rámci údržby zrušit možnost přidávání komentů a updatovat fórum… Ach jo, aneb jak mě „hackeři“ donutili věnovat se Criticallu. 🙂
A za pár dnů tu máme Vánoce, takže kdybych se sem nedostal, tak předběžně šťastné a veselé všem!
Koukám, že jsem tu již nějaký ten pátek na weblog nic nového neplácnul. Takže aby se neřeklo, něco nového vyprodukuji. Kde jsou ty časy, kdy tu byla každý den nějaká novinka z herního světa, nebo novinka vůbec… Konec těchto časů je tak tichým svědkem faktu, že mě hry přestávají bavit. Není to ovšem zas tak smutné jak to vypadá. Zrovna nedávno jsem se docela dobře pobavil u novinkové akční adventury Fahrenheit od autorů svého času nedoceněného Omikronu.
Fahrenheit přinesl po dlouhé době na vyschlé monitory počítačů zase trochu té konzolové akčnosti a dynamiky. S příběhem je to horší – i když ze začátku vypadal hodně nadějně, nakonec autoři látku rituálních vražd absolutně nezvládli a mohl sem tak ocenit akorát dech beroucí zpracování. I tak vám ale tuhle hru jednoznačně doporučuji a možná ještě víc než ji, doporučuji úžasnou parodii na RPG – Bards Tale!
Aby tu nebylo psáno pořád 😉 monotematicky jen o hrách přidám trochu neobjektivní publicistiky, kterou sem vytvořil pro kamarádku jako slohovku do školy.
Reality Show, můžeme si za to sami!
České soukromé televizní stanice se ve snaze získat na svou stranu co největší množství diváků rozhodly – po nekonečném zástupu telenovel – angažovat do vysílacího programu fenomén ve světě populární, u nás však poměrně neznámý – REALITY SHOW.
Čím větší sledovanost bude televizní kanál mít, tím více peněz z pronájmu reklamního času se jeho vlastníkům pohrne do kapes. Proč tedy nenabídnout peníze – kterých mají televizní média tak nebo tak dost – jako odměnu pár odvážlivcům, kteří se spolu rozhodnou, odříznuti od okolního světa, strávit několik měsíců?
Tito odvážlivci, říkejme jim třeba VyVolení nebo obyvatelé domu Velkého bratra, zaručeně přitáhnou pozornost nenasytných mas konzumního obecenstva. Vždyť je přece o tolik lehčí žít životy těch za sklem televizního akvárka, než život vlastní. Problémy a neštěstí druhých ve valné většině lidí – nemluvím teď o výjimečně empatických osobnostech – zanechávají pocity klidu a uspokojení. „Hlavně že to nejsem já, ten kdo trpí a koukám, že na tom vlastně nejsem zas tak špatně jako ti lidé tam, neustále na sebe nadávající a ječící.“ – je to sladké, jak lázeň zapomnění. Lázeň, kterou nám každý večer může vylít do obýváku někým nenáviděná, někým milovaná televize.
Jaképak asi vzory chování představuje pro naše děti, po penězích prahnoucí, intrikující chátra vystupující v Reality Show? Nepřijde jim pak náhodou normální chovat se jako ti zbožňovaní idolové, kterým tak rády posílají hlasy smskami? Proč by se tak konec konců neměly chovat, když za to protagonisté dostanou, místo uznání nebo pohlazení od rodičů, odměnu – pár miliónů.
Ne každý je svým rozumem imunní vůči mediálnímu nátlaku a tak do něj mohou Reality Show, spolu s dalšími pořady podobného ražení, naočkovat zkreslené představy o světě plném falše. Nepotrvá ale dlouho a už to nebudou představy zkreslené, z celé společnosti se pomalu ale jistě stává obludná Reality Show, ve které nikdo nikomu nevěří a všichni by se nejraději požrali navzájem. Nebylo by proto lepší vysílat v televizi o trochu „výchovnější“ Show, ve které by její účastníci museli kooperovat a společnými silami něčeho dosáhnout? Takových představení už tu přece byla celá řada… Měřítku, které rozhoduje o tom co vynese peníze a co ne – lidem samotným, se ale takovéto věci okoukaly.
Proto říkám: „Reality Show – můžeme si za to sami!“
Na AnimeMusicVideos.org se udělovaly každoroční ceny Viewers Choice Awards a váš Criticall byl samozřejmě u toho! Jistě namítáte, že „být u toho“ není absolutně žádný problém, když se celá tahle peripetie hlasování a vyhlašování odehrává výhradně na internetu… Ano, máte pravdu, použití fráze „být u toho“ jsem volil proto, aby začátek tohoto příspěvku zněl drsně a stylově. 😉
Drsně a stylově působí také vynikající AMV* Insomnia, které jsem se rozhodl uploadovat na naše ftp a vy si ho tak můžete ODTUD stáhnout. Insomnia od studia Artic Tribe vyhrála v kategorii Best Romantic Video a jelikož jsem romantik s flegmatickou zálibou v minulosti stalo se automaticky mým nejoblíbenějším AMVčkem posledních let. Skvělá volba hudby a úžasné minimalistické zpracování dělá z Insomnie něco, co by si neměl nechat ujít absolutně nikdo – ať už má nebo nemá rád anime. 🙂 Ostatní AMV jsou pochopitelně také vynikající, ale na ně se podívejte již na dotyčných stránkách.
*Ti, kteří netuší co to AMV je, by si měli přečíst jeden můj starší příspěvek.
Je tomu už dávno, co celý svět uchvátila jedna z prvních her studia Blizzard, Diablo. Autoři vsadili vše na primitivní systém vývoje postavy i dialogů, kvůli kterému část hráčů popírá škatulkování Diabla jako RPG, ale když od tohoto faktu odhlédneme, tak objevíme neuvěřitelně zábavnou hru, při které nemusíte pročítat zdlouhavé dialogy, ani zkoumat miliony statistik, jako u her čistě RPG žánru. Blizzard se jako pokaždé trefil do vkusu hráčů a už první Diablo bylo ve své době přelomovým dílem, a když se objevili zvěsti o dvojce, napětí hráčské veřejnosti bylo obdobné jako při nedávném čekání na Half-life 2. Splnila dvojka obrovské očekávání ? Jak už většina z vás dobře ví, tak pro drtivou většinu hráčů ano. I když první reakce byly rozpačité.
Černá a bílá, ostré kontrasty – život a smrt. A poteče krev – nejspíš pro nějakou z nekonečného zástupu děvek – takže nesmím zapomenout zmínit ještě červenou. Kultovní ponuré komiksové dílo Franka Millera, odehrávající se ve fiktivním městě hříchu, ožívá na plátnech kin. Fanoušci jsou nadšeni, neznalí tu a tam kroutí hlavami. A jak na film reagovala ta moje hlava, která nepatří žádnému extra velkému fandovi série?
Dlouho, předlouho trvalo, než se sešlo dostatek pozitivnich okolností, abych mohl učinit první krok a položit první otázku člověku, jehož tvorby si velice vážím. Doufám, že s komentáři nezůstanete pozadu a ohodnotíte mojí práci, ať už pozitivně nebo negativně.