Být všemi anakondami na celém světě, slezu se do studia tvůrců tohoto filmu a udělám gurmánské hody.
Usínali jste snad někdy s myšlenkou , že čím více hadů ve filmu uvidíte, tím více se budete bavit ? Pokud ano, nevěřte tomu, to je totiž kachna jako barák, alespoň u tohoto snímku. Co si pamatujeme z prvního dílu ? Tak byla tam Jennifer Lopez. A dál ? Byla tam Jennifer Lopez s takřka průsvitným tričkem … no dobře, tak ať nežeru, byl tam hodně veliký had. První díl sice žádný trhák nebyl, ale při mhouření oka ( či očí ) se to jakž takž skousnout dalo. Nyní přichází dvojka, což je doslova přes kopírák sjetá jednička, akorát s tím rozdílem, že hrdinové netočí dokument o domorodcích, ale hledají krvavou orchidej. Zatímco v jedničce byl vcelku známý herecký ansábl, tady ani noha. Postavy a dokonce i jejich rasové rozpoložení jsou skoro stejné jako v jedničce, takže např. místo Ice Cuba tady najdete černocha neznámého, který měl tento patos zachránit svými rádoby vtipnými hláškami …tím rozumějte momenty typu ,, Ted´ stačilo málo a skoro jsem se zasmál “. Jako třešničkou na dortu tu je uřvaná hysterka, která má být zřejmě náhradou za Jennifer Lopez. Vidíte, máme tu opět rasové rozpoložení, podle barvy kůže má tato slečna datum výroby také někde v Latinské Americe. Čekal jsem, že ji ten had konečně uštkne, jenže marně. Moje modlitby nebyly vyslyšeny a tato slečna Vám bude ,, zpříjemňovat “ film až do konce … Jennifer Lopez prosím vrat´ se, za tvé herecké výkony vše odpuštěno. Zatímco v jedničce jste si hady mohli vychutnat hezky zblízka, tady Vám přes obraz přeběhne digitálně udělaný had dřív, než stačíte říct ,,Anakonda“. Abych ale filmu pořád nekřivdil, musím říct, že funguje jako dokonalá ukolébavka. Pokud máte problémy se spaním, je tento film pro Vás jedinečnou volbou.
hodnocení *z pěti
Po šmejdu z vesmíru, který na nás Roland Emmerlich poslal ve dni nezávislosti, na nás posílá šmejd z vodovodního kohoutku.
Pokud jste si někdy dělali legraci z globálního oteplování, už to nikdy nedělejte. Jinak by se Vám, jako hrdinům tohoto snímku, mohlo stát, že Vám globální oteplování vrátí úder a to i s úroky. Stačí jeden zmršený vrt v Antarktidě a ledovou apokalypsu máte na světě. Bouře, tornáda či kroupy o velikosti golfového míčku a meteorologové jsou na obrazovce více než ve svém ,,Počasí “ po sportu za celý rok. Ještě, že na záchranu světa tu máme takové lidi jako je klimatolog Jack Hall. K záchraně má velmi patrný důvod, protože zatímco v L.A. hájí před vládou návrh o evakuaci lidí na jih, tak jeho syn Sam trčí se svými kamarády v New Yorku a nemá šanci se odtamtud dostat … alespoň ne živý a proto Jack nasouká záchranářskou kombinézu a vyráží na výpravu, směr New York. Víceméně se jedná o klasický katastrofický film s opravdu pěknými vizuálními efekty u kterého nebudete koukat znuděně na hodinky s očekáváním závěrečných titulků. Škoda jen, že režisér oněmi pěknými efekty napěchoval hlavně první polovinu snímku a v té druhé se omezil ,,jen“ na zamrzání dveří. Pokud překousnete klišé – klasiku ve stylu, že otec zachrání své blízké i kdyby měl udělat cokoliv, či momentech, kdy scénárista chtěl zřejmě vnést do katastrofy trochu té lásky mezi Samem a jeho kamarádkou typu ,,on jí má rád, bojí se jí to říct, ale nakonec ta líbačka stejně přijde“, čeká Vás průměrný film, který svému žánru ostudu neudělá. Jen nechte tímto filmem zaplavit Váš obývák, ať zjistíte jaké to bude den poté, co načuráte úmyslně do bazénu. Voda Vám to vrátí a to v tom největším počtu kubíků. Při té vší zimě a mrazu možná chytnete také nějakého vlka nebo přímo stádo vlků … hrdinové filmu by mohli vyprávět.
hodnocení ***z pěti
Před rokem (nebo jak dlouho už to je) jsem vás informoval o tom, že si na Thiefa 2 – obstarožní to plíživou 3D akci, brousí zuby zbrusu nový amatérský přídavek. Tesáky mu programátorským náčiním pilovali několik let fanouškové dnes již kultovních Thiefů 1 a 2. O tom, kam může vést odhodlání nesmířit se s tím, že pokračování Thiefů již není v rukou zaniknuvší firmičky Looking Glass, se může konečně nyní každý majitel Thiefa 2 přesvědčit.
Použití termínu amatérský přídavek v případě projektu T2X, není asi úplně na místě, neb tento 700 MB kolos nabízí bezpochyby víc, než kdejaký oficiální datadisk či regulérní komerční hra – kór v dnešní době, kdy se na poli pc her produkuje převážně jen nastavovaná kaše typu need for speed and need for even more speed.
Co tedy tento volně stažitelný neoficiální datadisk T2X s přízviskem Shadows of the Metal Age přináší? 13 zbrusu nových misí, které si ve skrytu stínu proplížíte s novým hlavním charakterem. 10 nových zbraní a udělátek se kterými to určitě uděláte! 😉 Stovky nových textur a zvuků. 3000 řádků mluveného slova a jako výplň mezi misemi videosekvence nesoucí se v podobném duchu jako ty z původního Thiefa! No nevím co víc si přát, snad jen.. už to du hrát! 😉
oficiální stránky, kde to jde stáhnout zde
V poslední době mě ani tak nezaujala žádná hra, (zkoušel jsem v dosboxu starý ISHAR III, který příliš mou hráčkou duši nenadchl) jako jedna beletristická kniha od V. E. Frankla, zakladatele logoterapie – psychoterapeutického směru, který se pokouší nalézat SMYSL i v utrpení. Frankl v knize „…A přesto říci životu ano“ popisuje své zážitky z koncentračních táborů a barvitě líčí skutečně mnoho dechberoucího. Dovolte krátkou citaci: (když už nás ve škole naučili citovat podle norem) 😉
„Když člověku nezbude už nic
Klopýtáme tak ještě kilometry, brodíme se ve sněhu, kloužeme na zledovatělých místech, stále ještě se vzájemně podpíráme, zachycujeme a vláčíme dále. Nepadne už ani slovo, ale my v té chvíli víme: každý z nás teď myslí na svou ženu. Čas od času vzhlížím k nebi, na němž blednou hvězdy anedbo tam, kde za stěnou mraků začíná svítat. Ale můj duch je teď naplněn postavou, která je v něm zafixovaná onou strašně bdělou fantazii, jakou jsem v normálním životě vůbec nepoznal. Hovořím se svou ženou. Slyším, jak mi odpovídá. Vidím ji, jak se usmívá, vidím její vyzývavý vzpružující pohled, a ať tělesně nebo netělesně, její pohled teď září více než slunce, které právě vychází. Tu mnou projíždí myšlenka: Poprvé ve svém životě zakouším pravdu toho, co tolik myslitelů považovalo za trest: moudrost vydestilovanou z jejich života. Pravdu toho, co opěvovalo tolik básníků. Pravdu, že láska je nějak poslední a nejvyšší, k čemu se člověk může vzepnout. Chápu teď smysl toho posledního, toho krajního, co může vypovědět lidské myšlení, básnictví a – víra: vykoupení láskou a v lásce! Chápu, že člověk, i když mu už na tomto světě nezbývá vůbec nic, může být blažený (byť i jen na okamžik), je-li ve svém nejhlubším nitru oddán obrazu milovaného člověka.
V krajně tristní situaci, do níž je člověk postaven, kdy se už nemůže realizovat vlastním přičiněním. V situaci, v níž jeho jediný výkon spočívá v opravdovém utrpení, ryzím utrpení. V takové situaci je člověk s to sám sebe naplnit milujícím pohledem, kontemplací duchového obrazu milovaného člověka, který v sobě nosí.
Poprvé jsem byl ve svém životě s to pochopit, co se myslí, říká-li se: andělé jsou blažení v nekonečně láskyplném patření na nekonečnou Krásu…“
(FRANKL, V. E. …A přesto říci životu ano. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1996. ISBN 80-7192-095-9)
Podívejte se, co mi nedávno v noci sdělil duch svatý – všem to nyní musím říct, nevymýšlím si: Vypadá to, že naše životy a duše jsou jako nějaká dlouhá bílá plátna, ktera se různě kroutí a plápolají v jemném vánku podle toho, co v životě děláme. Když vykonáme něco zlého, tak část plátna vždcyky zčerná a po smrti právě tyhle černý části budeme muset z naší duše vyplést. Při tom vyplétání si to zlo, které jsme způsobili, budeme muset znovu prožít, tentokrát již objektivně, bez výmluv a utíkání – staneme se tak na chvíli sami pro sebe vlastním peklem. Ale pak, co se nám všem podaří konečně naše duše očistit, tak pak z toho bílého plátna andělé upředou úplně nový svět! Všichni lide tak budou spojeni, ať už byli teď zlí nebo dobří, každý přispějeje svým vláknem.
Ahoj všichni čtenáři. Omlouvám se, že se už nemůžu věnovat Criticallu tak, jako za starých časů – mám nyní během roku hodně práce do školy a na hry mi tak nezbývá moc času.
Poslední půl rok jsem hrál minimum her – vytáhl jsem si na zavzpomínání starší RPG Baldurs Gate a pokoušel jsem se ho dohrát co nejrychleji – atypicky jsem ignoroval všechny základní subquesty a vrhl se rovnou na úkoly z datadisku, které byly samozřejmě šité na míru zkušenější skupince dobrodruhů, než byla ta moje. Po několika quicksave-load peripetiích jsem vždy nepřítele nějakým způsobem obelstil (vyplýtval sem mu kouzla schováváním se tam, kam neviděl) a zdolal. Zkušenosti se hezky sypaly a tak bych býval BG určitě rychle dohrál, kdyby se mi tou dobou nepokazil počítač. Na starším kompu, který sem původně kupoval kamarádce k Vánocům, jsem pak nestihl nic jiného, než psát semestrálky a občas zkouknout nějaký film, či si zahrát nějakou tu jednodušší shareware hru typu Zuma.
Z filmů, které jsem viděl, doporučuji Nepohodlného (The Constant Gardener) s Ralphem Finnesem a Rachel Weisz od režiséra populárního Města bohů. Je to hezky natočené, zčásti milostné, drama bez akčních scén, odehrávající se především v Africe, které zaujme humanitně orientované jedince. Dále pak korejský Čas (Shigan) od kim Ki-duka. Který opět nenápadně moralizuje – neměli bychom v životě příliš experimentovat, protože nikdy nevíme, kdy čas náš, nebo našich blízkých, vyprší.
Kdyby se vám chtělo udělat o vánocích někomu anonymní radost, tak pošlete dárcovskou sms třeba humanitarní organizaci Člověk v tísni nebo Adře. K čemu jsou nám peníze na dárky, když v Africe nemají co do huby, že?
Mějte se všichni hezky a meditujte o Vánocích, přemýšlejte a moc nehrajte! 😉