Dva členové spolča mládeže od sv. Anežky na Spořilově, Jirka a Markéta, se rozhodli strávit oslavy Nového roku, spolu s dalšími čtyřiceti tisíci mladými křesťany z celého světa, na každoročním setkání mládeže pořádané komunitou z Taizé. Minulé setkání se konalo v Ženevě a oba naši spolčaři jím byli natolik pozitivně zasažení, že se bez váhání rozhodli zúčastnit se i tohoto aktuálního setkání v Bruselu a to opět jako členové přípravného tým.
Ptali jste se někdy sami sebe, k čemu vlastně slouží to, když se člověk zamiluje do druhého? Nebo jste si nechali jednoduše vnutit vzorce chování z televize a úvahu nevědomky přeskočili? Tak nebo tak, nabídnu vám nyní výsledek mého dlouholetého hledání, které se neobešlo bez zbytečných obětí.
Každý člověk je bezpochyby jiný, jedinečný a zamilovanost slouží právě k tomu, abychom se nebáli poznat druhého člověka v jeho veškeré JINAKOSTI. Za normálních okolností je mnohem složitější poznávat druhé lidi, nechce se nám do toho, bojíme se, jsme líní, nechápeme ty druhé, ale se zamilovaností lze s chutí a beze strachu, současně s dobrým pocitem, poznat druhého člověka. Ba co víc – zamilovanost podstatně ovlivňuje, změkčuje i vztahy k veškerému našemu okolí. To co je jiné nás zamilované láká, neštítíme se toho.
Zapomeňte na to, že můžete milovat jenom jednoho člověka, být zamilováni jenom do jednoho člověka v jeden moment, to jsou naprosté kecy, které vám zkomplikují život! Zamilováni můžete být klidně do více lidí a nemusíte se za to stydět – je to krásná věc. S tím souvisí naprostá nesmyslnost institutu „chození“, kdy se mladí lidé zbytečně zavazují k nesplnitelným závazkům, protože si myslí, že když jsou zamilovaní, tak je to automaticky signál k tomu, aby spolu zůstali do konce života. Kdepak, proč nemůžeme nechat zamilovanost volně plynout a nesvazovat ji, nepřivlastňovat si ji a nezabezpečovat? O nic nepřijdeme, naopak získáme to o čem se nám ani nesnilo.
Pochopitelně, že pokud se dva lidé spolu dlouhou dobu mají rádi, velmi dobře se znají, prožili spolu mnoho krásného i těžkého, tak pak může vztah přirozenou cestou – aniž by se muselo cokoli ošetřovat a zabezpečovat chozením – přerůst opírající se o důvěru v budoucí manželství. Hlavně prosím nic ihned nehrotit, nechtít mít všechno hned, neuspěchávat. Vydržte a poznávejte se, poznávejte další lidi!
A vydržte hlavně s tělesnými intimitami jako je sex, tím si vztahy totálně sabotujete. Degradujete se na věci a touhu nikdy nenasytíte. To nejkrásnější fyzické, co můžete dostat – a k tomu absolutně nemusíte s nikým „chodit“ – je NĚHA. Pohlazení a objetí je daleko víc než pohlavní styk. Pokud máte pocit, že neodoláte sexuálnímu vzrušení, tak se ovládejte, nezacházejte tak daleko abyste tomu podléhali!
Úplně normální je také, když jsou zamilováni kluci do kluků a holky do holek, z toho můžou být obrovská přátelství. Opět je ale třeba nezacházet v oblastech sexuality daleko, tady je nebezpečí, že se člověk úplně zamotá do slepé uličky hledání toho stejného a ne toho jiného. Něha, proč ne?
Pokračovatel ságy taktických akcí Metal Gear Solidů (MGS1, MGS2) opravdu metá rekordy, jak se můžeme přesvědčit ze souboru astronomicky vysokých hodnocení na metacritic.com, která udělila MGS4 jednotlivá herních periodika.
Osobně jsem MGS4 nehrál, protože nevlastním konzoli PlayStation3 – přečetl jsem si tedy alespoň některé recenze, které na mě zanechaly silný dojem. Vypadá to, že se otci série MGS, scénáristovi Hideo Kojimovi s divizí japonského Konami, opět povedl husarský herní kousek. Jestliže bych tedy dnes chtěl být jako hráč In, tak bych si kvůli MGS4 určitě pořídil drahou konzoli PS3 – myslím, že bych tím neprohloupil.
In na poli herní scény být už ale nějaký ten pátek nemám potřebu, mám v životě jiné priority, do her nechci investovat tolik času a v souvislosti s tím mě napadá krátká úvaha.. Vzpomenu-li si totiž na sebe ve věku 17ti let (zní to jako začátek nějaké písničky od Michala Davida 😉 zjištuji, že mi tou dobou hry nahrazovaly mnoho věcí. Byl to takový virtuální život neživot, plný intenzivních zážitků nežitků. Nebylo to všechno ke zlu, to né, některá RPG jsou jako knížky, člověk se může krásně začíst a získat poučení. Nicméně jsem ale časem poznal, že hraní, pokud člověk nemá hranice, vede k sociální izolaci jedince, a to i hraní onlinovek. Získává-li totiž člověk emotivní stravu z her, nemá takovou potřebu ji hledat u lidí, nestojí mu za to vycházet vstříc „nebezpečné“ jinakosti ostatních, když má svůj kontrolovaný svět, svojí herní transfůzi prožitků.
Když je řeč o emocích, tak právě na tohle jsou Japonci experti a MGS je vedle RPG jako Final Fantasy, velkou emotivní bombou. Kojima si toho je moc dobře vědom, proto zakončil druhý díl MGS2 určitou výzvou, aby lidé vyšli ven, že život je tam venku a ne ve hře… Proto doufám, že i hráči MGS4 vyjdou ven, třeba dneska na muzejní noc.
Již v době mého dětství jsem častokrát uvažoval nad tím, jaký smysl má utrpení. Tehdy to samozřejmě byla „malá“ utrpení začínajícího egocentrického školáka, který by si raději hrál než se učil – školu vnímal jako velké nutné zlo, bolení zubu jako konec světa.
I stalo se, že jsem začal hledat odpovědi. „Proč mě bolí břicho, když jsem nic zkaženého nesnědl… Tak to bude asi za trest, protože jsem mámě lhal,“ říkal jsem si a nějaký čas jsem s těmito typy vysvětlení byl spokojený. Nějaký důvod pro to, proč mě bolí to a nebo tamto, případně proč se něco nepodařilo, nešlo ale nalézt vždy, takže jsem musel své teorie neustále přehodnocovat a upravovat…
Časem jsem byl konfrontován s utrpením lidí kolem mě, které se nedalo nijak vysvětlit, nebyla tu žádná příčina, žádný důvod, proč by si tito lidé trpět „zasloužili“. Nabyl jsem tedy dojmu, že je utrpení odporné, nespravedlivé zlé cosi, co lidem pouze komplikuje životy a někdy život i ukončí.
V současné době jsme dennodenně svědky vyzdvihování a propagace nezávazného sexu ze strany takřka všech myslitelných medií. Sex zaujímá na žebříčku hodnot většinové společnosti velmi vysoký post a jeho hodnota stále stoupá. Potřeba sexu jako jediného možného prostředku, kterým si lze užít života, se stala – zejména mezi mladými lidmi – společenským konsensem a měřítkem normality jedince.
Generace rodičů, které se ztotožnily s takovýmto „světonázorem“ nebo se vůči němu adekvátně nevymezily, předávají své postoje svým dětem. Děti jsou dále o vysoké hodnotě sexu utvrzovány vrstevníky, televizí a koneckonců i učiteli, kteří jim v sexuální výchově sdělí to, co stejně již dávno ví odjinud.