Po delší době jsem se rozhodl na těchto stránkách oprášit herní tematiku. Na internetu se to jenom hemží nejrůznějšími dotazy, jak spustit starou hru ve Windows XP, Vista i 7. Těžko říci, co nebohé hráče vede k touze zahrát si na nejnovějším hardwaru, vybaveném gigahertzovými, dvoujádrovými procesory, kousky, kterým svého času stačilo jedno pomalé jadérko s pár megahertzy. Emulátor DOSbox, se solidním grafickým ovládacím prostředím (např. D-fend), si umí poradit se staršími dosovými hrami docela obstojně. Navíc můžete v DOSboxu zapnout i různé grafické filtry na zjemnění rozlišení a spustit tak třeba starého Prince of Persia v dnes tak často skloňovaném HD rozlišení, nebo si vyslechnout perfektní symfonický zvuk emulované karty Gravis Ultrasound, se kterým se tůtání Midi nedá srovnávat.Paradoxně nám ale ono nadupané, nejnovější dvoujádro přichází ke slovu v momentě, kdy chceme v emulátoru DOSbox spustit nějakou „náročnější“ hru z období let cca. 1995–1997, tedy z tzv. posledního věku DOSu, kdy už všichni herní vývojaři, otrávení ze špatného zacházení DOSu s pamětí počítače, přecházeli na Windows platformu Direct X. Taková náročnější pozdně-DOSová hra, nejlépe v neakcelerovaném softwarovém 3D, která počítá s hardwarem typu 486 DX4-100Mhz nebo Pentium 133Mhz, dokáže i nejnovějšímu procesoru pěkně zavařit… a hle, ačkoli Crysis 2 (nebo nevím teď která hra je náročná, už to nesleduji) nám běhá plynule, tak u 15let staré „náročnější“ hry spuštěné přes Dosbox CPU nepopadá dechu, hra se prostě seká.
Pro tyto případy tu naštěstí máme emulátorový projekt VDMSound (starší než DOSbox), který nesimuluje celý starý počítač, na kterém běží DOS, ale pouze některé jeho součásti (paměť, zvuková karta, VESA grafika), zbytek nechává na vašem CPU nezprostředkovaně.
Abych nenechal ve štychu některé bezradné hráče, ukážeme si nyní prakticky, jak lze spustit ve WINDOWS XP plynule jednu z perel herního nebe – 3D sci-fi adventuru plnou templářů a temné minulosti/budoucnosti – Azrael’s Tear. Postup je možný uplatnit při zprovozňování více starších her podobného typu.
Tady to nějaký nebožák zkouší hrát přes DOSbox, pěkně se to seká… Nám se to ale sekat nebude. 🙂
1) Stáhneme a nainstalujeme soubrový manažér totalcommander a emulátor VDMSound http://sourceforge.net/projects/vdmsound – při instalaci VDMSound pak zaškrtneme všechna! políčka zaškrtávátkem, budeme totiž potřebovat jednu z utilit (speedset), která je součástí instalačního balíků VDMSound.
2) Změníme písmeno CD mechaniky odkud hru instalujeme na pímeno D: (starší hra počítá s tím, že cdrom je vždy písmeno D). (Pokud je D: jeden z pevných disků, zkopírujeme do něj strukturu cd i s jejím obsahem)
+ Pak nainstalujeme hru z CD do kořenového adresáře na disku C:\“název hry ne delší než 8 znaků a bez diakritiky“.
3) Pro program hry sloužící k nastavení zvukové karty „setsound.exe“ vytvoříme základní konfiguraci VDMSound (odklikáme vše default, další, další), aby nám hra rozpoznala emulovanou zvukovou kartu.
4) Nastavíme zvukovou kartu přes setsound a uložíme konfiguraci.
5) Zjistíme přes poznámkový blok (klávesa F4 když jsme najetí na AZRAEL.BAT) jaký soubor vlastně spouští hru (v tomto případě je to r.exe, to před tím je jen test konfigurace počítače).
6) Vytvoříme pokročilou konfiguraci VDMSound pro spuštění hry (zaškrtneme emulaci MSCDEX a VESA, nastavíme zpomalovač Speedset v rozsahu 100 až -100, pro mě je OK zpomalení -25)
7) A nyní by hra měla jít spusit přes „r.vlp“ (spustitelny soubor s konfiguraci VDMSound).
Již v době mého dětství
jsem častokrát uvažoval nad tím, jaký smysl má
utrpení. Tehdy to samozřejmě byla „malá“
utrpení začínajícího egocentrického
školáka, který by si raději hrál než se
učil – školu vnímal jako velké nutné
zlo, bolení zubu jako konec světa.
I stalo se, že jsem začal hledat
odpovědi. „Proč mě bolí břicho, když jsem nic zkaženého
nesnědl… Tak to bude asi za trest, protože jsem mámě lhal,“
říkal jsem si a nějaký čas jsem s těmito typy
vysvětlení byl spokojený. Nějaký důvod pro to,
proč mě bolí to a nebo tamto, případně proč se něco
nepodařilo, nešlo ale nalézt vždy, takže jsem musel své
teorie neustále přehodnocovat a upravovat…
Časem jsem byl konfrontován s
utrpením lidí kolem mě, které se nedalo nijak
vysvětlit, nebyla tu žádná příčina, žádný
důvod, proč by si tito lidé trpět „zasloužili“.
Nabyl jsem tedy dojmu, že je utrpení odporné,
nespravedlivé zlé cosi, co lidem pouze komplikuje
životy a někdy život i ukončí.
Princip příčiny a důsledku
aplikovaly, kromě mě, na problematiku utrpení samozřejmě již
naši prapředci. Měli jsme tu zlobu bohů, které si bylo
třeba usmířit, abychom se dožili zítřejšího
dne a celou škálu dalších „vyrovnávacích“
mechanismů, které spojovala jedna velmi silná motivace
– lidstvo se odjakživa snaží utrpení uniknout a
všemožně se mu jinak bránit.
Lámeme si hlavu nad smyslem
utrpení, nebo o tom raději ani neuvažujeme – „utrpení
se přece týká těch druhých a ne nás!“
Lidová slovesnost nedává uspokojivé
odpovědi – „Kdo jinému jámu kopá sám
do ní padá.“ neplatí. Kdo nám tedy
poskytne odpověď na otázku po smyslu utrpení?
Křesťanská víra – samozřejmě. Pro ty, kteří se
ale domnívají, že je křesťanství divné,
nestravitelné, je tu naštěstí logoterapie, která
podává mnohá v jádru „křesťanská“
vysvětlení srozumitelnou formou a o Bohu se příliš
nezmiňuje.
Název knihy, kterou jsem si
pro účel tohoto referátu vybral, zní poněkud
provokativně. Žákyně zakladatele psychologického směru
Logoterapie – V. E. Frankla, rakouská psycholožka Elisabeth
Lukasová, totiž tvrdí že „I tvoje utrpení
má smysl“ a nazvala tak svou knihu.
Člověk, který čeká
nějaké konkrétní vysvětlení svého
utrpení, může být při četbě této publikace v
prvním momentě zklamán – autorka přikládá
každému utrpení ryze individuální význam,
utrpení nelze generalizovat a odpovídat na ně nějakou
univerzální frází nebo poučkou. Každý
na své utrpení musí „odpovědět“ sám.
S tím, jak odpovědět vydatně pomáhá právě
logoterapie.
Cílem logoterapie na poli
utrpení je postavit ho do kontextu smysluplného života,
přeměnit zoufalý vzdor proti utrpení v pozitivně
vnímaný lidský výkon (i kdyby onen výkon
spočíval ve zdánlivé pasivitě). Každé
utrpení, včetně toho nejtěžšího, lze podle
Lukasové psychicky zvládnout, pokud je možné ho
pochopit v nějaké osmyslující souvislosti. Jak
ale najít onu individuální, pro náš
život jedinečnou, osmyslující souvislost?
„Moderní člověk je
ochoten kdykoliv revoltovat proti svému osudu, ale odnaučil se
svůj osud akceptovat. K prvnímu má odvahu, ke druhému
mu chybí pokora.“ (LUKASOVÁ, 1998, s. 64)
Postavit se proti svému osudu
je často zbytečné, možná vyčerpávajícím
vzdorem problém na nějakou dobu „vyřešíme“,
ale co nevidět ho budeme mít naservírovaný
číšníkem osudem znovu a co pak? Osmyslnění
utrpení se můžeme dočkat teprve tehdy, když ho akceptujeme,
když nalezneme „postoj přitakávající k
vlastnímu neodvratitelnému osudu.“ (LUKASOVÁ,
1998, s. 72) Osmylujicí postoj může být velmi obtížné
nalézt, stejně tak to může být ale i velmi lehké,
neboť k zoufalství, podobně jako ke štěstí stačí
vykonat často jen naprosté maličkosti.
Pomoci nalézt tento
osmyslující postoj nám mohou – kromě dobrých
přátel, kteří si pozorně přečetli pár knih o
logoterapii nebo mají jen „dobrou intuici“ (mnoho
prvků logoterapie je totiž prakticky intuitivních) – právě
zodpovědní psychoterapeuti, na které Lukasová
klade velké nároky: „V současné době si už
psychoterapeut nemůže vybírat, zda je kompetentní či
ne, on jednoduše nesmí zavřít akta a říci:
„Je mi líto, zde nemohu pomoci.“ Kde končí
věda, tam musí nastoupit jeho lidskost, a za hranicemi
pochopení musí cestu k bližnímu najít
láska.“ (LUKASOVÁ, 1998, s. 65)
Elisabeth Lukasová ve svých
knihách uvádí mnoho příkladů osmyslnění
utrpení a života ze své terapeutické praxe,
každý, kdo má zájem se může přiučit. V
psychologických rozhovorech neřeší příliš
minulost klientů, snaží se je pozitivně naladit na to, co v
jejich životě funguje, co se jim v minulosti dařilo – nešetří
při tom chválou. A pokud to je možné tak spolu s nimi
vymýšlí nové, nebo oprašuje staré
možnosti a aktivity. Na takovéto smysluplné aktivity
klienty znovu napojí a tím podstatně zmírní
vliv často přehnaně vnímaného –
hyperreflektovaného – utrpení, které
nakonec většinou samo velmi rychle odezní.
Pokud se jedná o utrpení
fatální a nezvratné, například smrtelnou
chorobu, která život podstatně zkrátí, tak
dokonce i v tomto případě lze utrpení logoterapeuticky
minimalizovat – smysluplně naplnit, postavit se k němu jako k
výkonu. Příklad v knize uvedený, kdy umírající
matka zanechává nakonec s pokojným srdcem malé
dítě svému manželovi, který slibuje, že se o něj
postará jak nejlépe bude umět, mluví za vše.
Lukasová vyvádí
klienty z tunelu, ve kterém vidí pouze své
utrpení, případně nesmyslnost svého dalšího
žití, navrhuje jim možnosti orientovat se na lidi kolem sebe.
Toto funguje zejména v našich zeměpisných
šířkách, kde lidé často „trpí“
absencí smyslu – existenciální frustrací.
Člověk, který má skoro všechno na co si
vzpomene, všechno o čem si myslel, že ho učiní šťastným
(nebo co mu společnost vnutila), často propadá sebevražedným
tendencím, protože jednoduše šťastný není
a ani být nemůže, když myslí převážně na sebe a
svou kariéru.
Není se tedy čemu divit, když
autorka bezprostředně spojuje se smyslem utrpení smysl
pomáhání. Optimální postoj k
utrpení vidí v heroismu a optimálním
postoj ke štěstí v humanismu. Nesme tedy své
utrpení hrdinně, v tom nám podstatně pomůže myšlení
na lidi kolem nás, na to co ještě můžeme se zbytkem sil
vykonat. Naše vlastní utrpení pak může být
příležitostí – důvodem – smyslem k pomoci,
kterou nám lidé ze svého „vlastního
štěstí ukrojí“ a láskyplně projeví!
Použitá literatura: LUKASOVÁ
E. I tvoje utrpení má smysl. Brno: Cesta,1998 ISBN
80-85319-79-9
V současné
době jsme dennodenně svědky vyzdvihování a propagace
nezávazného sexu ze strany takřka všech myslitelných
medií. Sex zaujímá na žebříčku hodnot
většinové společnosti velmi vysoký post a jeho
hodnota stále stoupá. Potřeba sexu jako jediného
možného prostředku, kterým si lze užít
života, se stala – zejména mezi mladými lidmi –
společenským konsensem a měřítkem normality jedince.
Generace rodičů,
které se ztotožnily s takovýmto „světonázorem“
nebo se vůči němu adekvátně nevymezily, předávají
své postoje svým dětem. Děti jsou dále o
vysoké hodnotě sexu utvrzovány vrstevníky,
televizí a koneckonců i učiteli, kteří jim v
sexuální výchově sdělí to, co stejně
již dávno ví odjinud.
Z úvodu, který ve
prospěch nezávazného sexu rozhodně nemluví, je
patrné, jaký zaujímám k této
problematice postoj já. Ve své krátké
práci bych chtěl své kriticky odmítavé
stanovisko obhájit především s pomocí poznatků
předních logoterapeutů.
Dále se zamyslím nad
tím, jestli je nezávazný sex morální,
nemorální a nebo amorální. Lze toto
jednání odsoudit vždy, nebo je toto chování
v pořádku či někdy omluvitelné a jindy ne?
Nezapomenu se zmínit o významu, který mu, jak se
domnívám, přikládá Bible.
2.1 Počátky
sexuálního boomu
V knize „Logoterapie
ve výchově“ psycholožka Elisabeth Lukasová velice
podrobně a srozumitelně vysvětluje, co stálo u zrodu
současného stavu, kdy je sexem ze strany masové
společnosti a medií jedinec „masírován“
takřka non-stop každý den. Přesycenost sexem, vedoucí
k jeho devalvaci, jeho zredukování na pouhou věc, byla
charakteristická prakticky již pro celé minulé
století, kdo za to tedy může? Hlavního viníka
této současné sexuální inflace spatřuje
E. Lukasová ve špatně interpretované psychoanalýze
Sigmunda Freuda.
S. Freud (a později
též jeho žáci) svým dobře míněným
úsilím o detabuizaci pudových tužeb člověka
značně ovlivnili postoj k lidské sexualitě. Příčiny
neuróz se v psychoanalýze hledaly v potlačovaných
pudech, zejména v pudu sexuálním a pudu smrti –
agrese. S pomocí psychoanalytického diagnostikování
příčin duševních onemocnění bylo definováno,
co má dělat zdravý člověk, aby se „nezbláznil“.
Základní podmínkou zdravého života se
tak stalo neodporování svým pudům – chtěl-li
někdo zůstat zdravý, tak se neměl snažit „dusit“ v
sobě svou podstatu spočívající v pudovosti.
Toto samozřejmě terapeuticky může fungovat na duševně nemocné
jedince, jaký efekt to mělo na populaci „normální“,
která pasovala pudy na správné a neomylné
průvodce životem, jak můžeme vidět dnes.
2.2 Sex nepřináší
do života štěstí ani smysl
Logoterapeuti v druhé
polovině 20. století začali poukazovat na to, že se v
konformní poslušnosti svým pudům člověk rozhodně
nestal šťastnější, ba naopak: Spolu s boomem nezávazného
sexu zaznamenalo nevídaný rozkvět i násilí
– „emancipované pudy sexuální a agresivní
se poslušně přihlásily ke slovu.“
Proč člověku
nepřináší štěstí pudové chování?
Nesčetnými pozorováními a výzkumy bylo
prokázáno, že člověk opravdu není zvíře
a liší se od zvířete natolik, že pro něj nemůže
být prosté rozmnožování smyslem života.
Důkazem je to, že kdyby Sex měl opravdu takovou smysluplnou
hodnotu, jaká mu je zbožně přičítána, tak by
dnes nebylo tolik nešťastných a nespokojených lidí
právě mezi těmi, kteří v nezávazném
sexu spatřují podstatný smysl.
Člověk není
jako kočka, která je plně „spokojená“ a nic ji
nechybí v momentě, kdy se nají a může si jít
zdřímnout nebo se případně spářit. Člověk
potřebuje určitou orientaci do budoucna, orientaci na hodnotný
smysl života, což sex prokazatelně není. Často v této
souvislosti slýchávám, že je dobré si
nezávazný sex vyzkoušet, přesvědčit se na vlastní
kůži o tom, jak se to s ním má. Toto jednání
ale není vůbec bez rizika, jak se hned přesvědčíme,
a oním rizikem nejsou zdaleka jenom pohlavní nemoci.
2.3 Bludný
kruh nezávazného sexu
Logoterapeuté
v souvislosti s nezávazným sexem poukazují také
na velká rizika s tímto chováním spjatá.
Opírajíce se o behavioralismus prokázali
přítomnost skrytého nebezpečí z tohoto
přístupu k sexu plynoucího. Tím nebezpečím
je nácvik a zapamatování si odměňovaného
chování.
Když se člověk
naučí nezávaznému sexu – vyzkouší si
ho, tak je pro něj často velmi obtížné se z tohoto
modelu chování vymanit. Je
totiž odměňován ani ne tak krátkodobou slastí
při pohlavním styku, jako dlouhodobou podporou ze strany
většinové společnosti,
která mu jakoby říká: „Ano, jsi dobrý,
patříš mezi nás (skvělé herce, krásné
modelky), když se chováš, tak jak se chováš. Jen
vesele střídej partnery a užívej si, tak to má
být.“
Pak
už to opravdu nejsou pudy, které v sobě člověk dusí,
ale je to umlčené svědomí, naprostá ztráta
svobody a promrhaná šance na lásku, která tímto
vším trpí!
Logoterapie tedy říká
nezávaznému sexu jasné ne. Její tvrzení
se opírá o dnes již i historicky prokázanou
nefunkčnost tohoto životního přístupu. Orientace na
takovéto „užívaní si“, nemá žádnou
šanci učinit člověka šťastným.
Je chybou, domnívat
se, že se Bible o sexu nezmiňuje, nebo že se o něm zmiňuje jen
povrchně a rychle od něj utíká. Sice nejsem žádný
odborník a Bibli nemám zdaleka prostudovanou, i tak si
dovolím zmínit se o mých postřezích a
odvážné interpretaci.
Pokud se v Bibli
hovoří o sexu, o pohlavním styku mezi mužem a ženou,
tak se pro označení tohoto používá slovo
„poznání“. Jestliže tedy muž poznal svou ženu,
tak to znamená, že měl s manželkou pohlavní styk
(proto je například v Novém zákoně uvedeno, že
panna Maria otěhotněla ačkoli ještě nepoznala muže). Jakýkoli
nemanželský sex je označován za cizoložství –
smrtelný hřích, který, pokud byl odhalen a
prokázán, znamenal u starověkých židů často
trest smrti pro ženu nebo muže, kteří se ho dopustili (v
lepších případech byl viník vyloučen z
komunity, což se ale v pustině rovnalo většinou také
smrti).
Sex je tedy poznání?
Zní to zvláštně, ale pokud se nad tím člověk
hlouběji zamyslí, tak musí uznat, že na tom něco
pravdy je. Osobně věřím, že pohlavní styk opravdu
slouží, pokud je brán jako projev nejvyšší
důvěry a odevzdanosti jeden druhému, coby prostředek ještě
většího, přesahujícího poznání
mezi mužem a ženou, které může vést k novému
životu.
Pokud tedy pod
zorným úhlem této optiky někdo střídá
partnery, pohrdá tím pádem poznáním
a také tím bezpochyby nezodpovědně devastuje duši
svou i duši partnera.
4.1 Otroctví
Jakékoli
snižování člověka na úroveň věci nebo
prostředku sloužícímu k prostému dosažení
určitého sobeckého cíle, je neetické a
nemorální – je to otroctví. A co víc je
nezávazný sex, než dobrovolné zříkání
se jakékoli zodpovědnosti za druhého člověka i za
sebe samotného – tedy snížení se na úroveň
věci nebo v lepším případě primitivního
organismu, za účelem dosažení vlastní slasti.
Mnozí reagují
na tuto argumentaci mnohými „ale“.
4.2 Katastrofa
Paradoxní je,
že tato mnohá „ale“ poukazují na přítomnost
katastrof, které nezávazný sex způsobuje.
„Ale vždyť to
děláme z lásky“ – pokud nezávazný sex
nazývá člověk láskou, tak se podstatně
ochuzuje o to, co skutečně je partnerská láska.
„Ale my to děláme
jenom tak, nemůže se nám nic stát.“ – nic nejde
dělat „jenom tak“, žádný člověk nemá
stoprocentní kontrolu nad svými city. Takovýto
hazard ústí dříve nebo později do velkých
citových zranění – někdo se zamiluje, někdo ne a
následují velká citová vydírání.
Někdo nový posléze ukradne „člověka – věc“
tomu druhému a nakonec může drama vyústit ne
zřídkakdy i v ublížení na zdraví nebo
ve vraždu či sebevraždu.
„Ale vždyť to
dělají všichni, tak my taky.“ – jak lehce se člověk
dokáže zříct své vlastní svobody, jen
aby byl jako ti ostatní. Přitom ztráta svobody není
jenom tak, člověk pak zpětně zjišťuje, že už to není
on sám, nechal se někým jako věc ukradnout a
manipulovat proti své potlačené vůli.
4.3 Řešení
Přitom k zabránění
zkázonosnému rozmachu nezávazného sexu by
stačilo trochu správné osvěty, ne té
medicínské, která děti učí jak používat
kondom – to už stejně dávno vědí, ale té
psychologické a duchovní, která bude klást
patřičný akcent na ryzí partnerské vztahy a
bourat zažité mýty o samospásném užívání
si. Lidé, kteří o tom něco vědí a mohli
by podávat svědectví, často mlčí nebo jsou
přehlušeni řevem z médií.
Naštěstí
existují programy jako ten, který budeme coby lektoři
Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny provádět
na základních školách. Tento program primární
prevence totiž, kromě prevence šikany a drogové závislosti,
zahrnuje i prevenci předčasného sexuálního
života. Navíc se poslední dobou i na některých
necírkevních základních školách
začala učit etika, kde děti dostávají potřebnou
šanci korigovat své představy a touhy.
V podobenství o posledním soudu (jiný název: o ovcích a kozel) ve 25. kapitole Matoušova evangelia, se můžeme dozvědět, že oni maličcí a nepatrní jsou lidé nějakým způsobem závislí na naší pomoci, na naší moci. Jsou to ti lidé, jejichž životy máme do jisté míry v rukou, jako kdyby nám je sám Bůh svěřil. Jejich strážní andělé sice jsou v neustálé blízkosti nebeského Otce, jejich životy na zemi jsou ale nejisté a křehké. Maličcí na nás nejsou nezbytně závislí v tom smyslu, že je nějakým konkrétním zlým činem můžeme usmrtit, ale spíše tím způsobem, že je našim konkrétním nekonáním – neposkytnutím pomoci, můžeme zabít, nebo přispívat k trvání jejich špatné životní situace. Neposkytnutím pomoci tyto maličké usmrcujeme, ať už na první pohled zcela viditelně nebo neviditelně – materiálně nebo duchovně.
V dnešní komplikované, přetechnizované době navíc nemusí být příčinou nepomoci maličkým jen naše nevůle, ale rovněž naše bezradnost pramenící z neznalosti. Kolikrát bychom sice rádi pomohli, ale prostě nevíme jak! Pak je, kromě přímluvné modlitby, jistě na místě i vyvinutí snahy se v daném problému toho maličkého patřičně zorientovat. Pomocí internetu si můžeme najít nejrůznější informace, psát dotazy na internetových stránkách občanských poraden nebo i zavolat na bezplatnou linku bezpečí (tel. číslo 116 111) – nesmějte se, tamější milí odborníci dokáží dobře poradit nejen dětem ale i dospělým. Ale zpátky k Ježíši a jeho maličkým:
Nutnost pomáhat maličkým není židovské tradici, kterou Ježíš dobře zná, cizí: Starý zákon nabízí mnohá přikázání a opatření, která mají chránit „chudé maličké“, mezi které patří otroci propadlí do dlužního otroctví, nemajetní, vdovy a sirotkové. Tato sociální opatření jsou taxativně (tzn. jako výčet reakcí na konkrétní situace) vyjmenovávána v 5. knize Mojžíšově – Deuteronomiu, hlavně v kapitolách 10, 24 a 26.
Ježíš ve svých kázáních nečiní žádné taxativní výčty jako kniha Deuteronomium, nenabízí posluchači žádný seznam konkrétních skupin, kterým je třeba pomoci. Kdyby něco takového udělal, tak by z takového seznamu dozajista vždycky někdo vypadl – nestačily by mu hvězdy na nebi k tomu, aby vyčetl všechny situace, které si zaslouží naší pozornost a pomoc. Sám pomáhá všem bez rozdílu a toto je výzvou i pro jeho posluchače, kteří mají vzít jeho jho – učení a v takto ho následovat.
Zamysleme se, zdali kolem sebe máme nějaké naše „maličké“. Lidi, kteří jsou odkázáni na naši pomoc, nebo vlídné slovo či gesto. Nabízí se zmínit se o takových těch zjevných maličkých – bezdomovcích nebo cizincích, kteří u nás dřou jako otroci. Starou paní, která potřebuje vynést tašku do schodů, nebo zachmuřelého člověka, na kterého se můžeme usmát. Rozpoznat takové lidi je lehké.
Pomoci jim je ale, zejména pokud jde o lidi bez přístřeší, už o poznání těžší. Není proto vždy nutné chtít těmto lidem pomoci nějak zázračně, někdy to ani nejde. Svou pomoc rovněž nemůžeme člověku vnucovat. Měli bychom se ho ptát, co vlastně potřebuje, jak on si představuje pomoc, a do naší představy o pomoci se ho nesnažit vtěsnat. Netlačit ho násilně tam, kde by se nám náramně líbil, ale kde sám nechce být. Naše vlídné slovo ale jistě trošku pomůže vždy – někdy se svou snahou nabízet úplnou a nakonec vlastně nemožnou, zázračnou pomoc, právě před nutností říci vlídné slovo, tedy být skutečně s člověkem a naslouchat mu, zbaběle bráníme.
Na co chci ale předně poukázat je to, že člověk často mezi „svými maličkými“ lehce přehlédne některé své přátele, kteří jsou na něm závislí. Jsou to takoví ti kamarádi, kteří jsou nám na obtíž. Otravují nás, něco nesmyslného pořád chtějí, jsou zmatení a hloupější než my, nejsou sexy a nic z nich vlastně nemáme – mnoho z nás jistě někoho takového má. Nezapomínejme také na to, že spousta z nás pro někoho právě takovým kamarádem „na obtíž“ je. Cokoli tedy činíme těmto maličkým, činíme vlastně nejen Ježíši, ale i nám samým. Jaké „spravedlnosti“ se pak vlastně chceme dovolávat?
Po delší době jsem se rozhodl na těchto stránkách oprášit herní tematiku. Na internetu se to jenom hemží nejrůznějšími dotazy, jak spustit starou hru ve Windows XP, Vista i 7. Těžko říci, co nebohé hráče vede k touze zahrát si na nejnovějším hardwaru, vybaveném gigahertzovými, dvoujádrovými procesory, kousky, kterým svého času stačilo jedno pomalé jadérko s pár megahertzy.
Emulátor DOSbox, se solidním grafickým ovládacím prostředím (např. D-fend), si umí poradit se staršími dosovými hrami docela obstojně. Navíc můžete v DOSboxu zapnout i různé grafické filtry na zjemnění rozlišení a spustit tak třeba starého Prince of Persia v dnes tak často skloňovaném HD rozlišení, nebo si vyslechnout perfektní symfonický zvuk emulované karty Gravis Ultrasound, se kterým se tůtání Midi nedá srovnávat.
V podobenství o posledním soudu (jiný název: o ovcích a kozel) ve 25. kapitole Matoušova evangelia, se můžeme dozvědět, že oni maličcí a nepatrní jsou lidé nějakým způsobem závislí na naší pomoci, na naší moci. Jsou to ti lidé, jejichž životy máme do jisté míry v rukou, jako kdyby nám je sám Bůh svěřil. Jejich strážní andělé sice jsou v neustálé blízkosti nebeského Otce, jejich životy na zemi jsou ale nejisté a křehké.
Maličcí na nás nejsou nezbytně závislí v tom smyslu, že je nějakým konkrétním zlým činem můžeme usmrtit, ale spíše tím způsobem, že je našim konkrétním nekonáním – neposkytnutím pomoci, můžeme zabít, nebo přispívat k trvání jejich špatné životní situace. Neposkytnutím pomoci tyto maličké usmrcujeme, ať už na první pohled zcela viditelně nebo neviditelně – materiálně nebo duchovně.
V dnešní komplikované, přetechnizované době navíc nemusí být příčinou nepomoci maličkým jen naše nevůle, ale rovněž naše bezradnost pramenící z neznalosti. Kolikrát bychom sice rádi pomohli, ale prostě nevíme jak! Pak je, kromě přímluvné modlitby, jistě na místě i vyvinutí snahy se v daném problému toho maličkého patřičně zorientovat. Pomocí internetu si můžeme najít nejrůznější informace, psát dotazy na internetových stránkách občanských poraden nebo i zavolat na bezplatnou linku bezpečí (tel. číslo 116 111) – nesmějte se, tamější milí odborníci dokáží dobře poradit nejen dětem ale i dospělým. Ale zpátky k Ježíši a jeho maličkým:
Nutnost pomáhat maličkým není židovské tradici, kterou Ježíš dobře zná, cizí: Starý zákon nabízí mnohá přikázání a opatření, která mají chránit „chudé maličké“, mezi které patří otroci propadlí do dlužního otroctví, nemajetní, vdovy a sirotkové. Tato sociální opatření jsou taxativně (tzn. jako výčet reakcí na konkrétní situace) vyjmenovávána v 5. knize Mojžíšově – deuteronomiu, hlavně v kapitolách 10, 24 a 26.
Ježíš ve svých kázáních nečiní žádné taxativní výčty jako kniha deuteronomium, nenabízí posluchači žádný seznam konkrétních skupin, kterým je třeba pomoci. Kdyby něco takového udělal, tak by z takového seznamu dozajista vždycky někdo vypadl – nestačily by mu hvězdy na nebi k tomu, aby vyčetl všechny situace, které si zaslouží naší pozornost a pomoc. Sám pomáhá všem bez rozdílu a toto je výzvou i pro jeho posluchače, kteří mají vzít jeho jho – učení a v takto ho následovat.
Zamysleme se, zdali kolem sebe máme nějaké naše „maličké“. Lidi, kteří jsou odkázáni na naši pomoc, nebo vlídné slovo či gesto. Nabízí se zmínit se o takových těch zjevných maličkých – bezdomovcích nebo cizincích, kteří u nás dřou jako otroci. Starou paní, která potřebuje vynést tašku do schodů, nebo zachmuřelého člověka, na kterého se můžeme usmát. Rozpoznat takové lidi je lehké.
Pomoci jim je ale, zejména pokud jde o lidi bez přístřeší, už o poznání těžší. Není proto vždy nutné chtít těmto lidem pomoci nějak zázračně, někdy to ani nejde. Svou pomoc rovněž nemůžeme člověku vnucovat. Měli bychom se ho ptát, co vlastně potřebuje, jak on si představuje pomoc, a do naší představy o pomoci se ho nesnažit vtěsnat. Netlačit ho násilně tam, kde by se nám náramně líbil, ale kde sám nechce být. Naše vlídné slovo ale jistě trošku pomůže vždy – někdy se svou snahou nabízet úplnou a nakonec vlastně nemožnou, zázračnou pomoc, právě před nutností říci vlídné slovo, tedy být skutečně s člověkem a naslouchat mu, zbaběle bráníme.
Na co chci ale předně poukázat je to, že člověk často mezi „svými maličkými“ lehce přehlédne některé své přátele, kteří jsou na něm závislí. Jsou to takoví ti kamarádi, kteří jsou nám na obtíž. Otravují nás, něco nesmyslného pořád chtějí, jsou zmatení a hloupější než my, nejsou sexy a nic z nich vlastně nemáme – mnoho z nás jistě někoho takového má. Nezapomínejme také na to, že spousta z nás pro někoho právě takovým kamarádem „na obtíž“ je. Cokoli tedy činíme těmto maličkým, činíme vlastně nejen Ježíši, ale i nám samým. Jaké „spravedlnosti“ se pak vlastně chceme dovolávat?