Little Fighter 2

Od doby, co chodím do práce velice rád vzpomínám na své dětství. Na dobu kolem 5. nebo 6. třídy základní školy, kdy jsem nic neřešil a jedinými starostmi bylo, co budu dělat s kamarády odpoledne. Vždy jsem musel nejdřív zavolat mámě do práce a zeptat se, jestli můžu ven. Když to zamítla, tak jsem šel na tajňačku, než se vrátí, známe to. Ven jsme chodili víceméně zřídka, většinou jsme trávili čas u někoho doma hraním her. Hra, kterou jsem měl nejraději byla Little Fighter 2, problém byl, že na svojí starý mašině, kterou jsme měli doma jsem to nerozchodil (i přes prakticky nulové HW nároky). Musel jsem neustále přemlouvat ostatní kamarády, ať hru, kterou hrajeme je právě tahle. Pár mých kamarádů to vůbec nechápalo a chteli hrát 3D střílečky a podobně, moje srdce ale prahlo jenom po 2D světě anime postaviček, kde téměř každá postava ovládá magii a navzájem po sobě házejí blasty všemožných barev.

Louis byl pravděpodobně první bojovníček, kterého jsem kdy hrál.

Little Fighter, hra z roku 1999 vytvořená v Hong Kongu dvěma tvůrci Marti Wongem a Starsky Wongem, si mě získala pravděpodobně pro to, jak na svou dobu vypadala. I přes naprostou absenci příběhu (pomineme-li fakt, že je ve hře boss, kterej je prostě ten špatnej bídák, kterýho je potřeba zastavit – o kterým jsem dlouhou dobu ani nevěděl) dokáže vtáhnout do svého světa. Jasně, nadpřirozený síly ovládají postavy všemožných her, ale uznejte sami, kouzla a čáry, jaké známe z fantasy, se diametrálně liší od kouzel v seriálech a hrách pocházejících ze zemí východní Asie. Jasně, v Little Fighter nikdy neuvidíte přemrštěný exploze objevující se v Dragon Ball Z nebo Narutovi, které kácí lesy a zanechávají po sobě krátery jak na měsíci, je to přesně naopak – kouzla jsou zde spíše jako doplnění soubojů hrubou silou, i tak hra hýří barvami, když se na scéně srazí dvě vlny hopsajících bojovníčků.

Hra se snaží o anime / manga vzhled, posuďte sami, zda se to povedlo.

Hru můžou na jednom PC hrát 4 hráči, je možnost propojit přes LAN 2 PC a hrát tak dohromady v osmi lidech, což se ale v praxi asi ještě nikdy nikomu nepoštěstilo – v okolí jsem měl jen jednoho kamaráda, který měl ke hře podobné pouto, jako já, takže největší počet, co jsme kdy dali dohromady byli 3 nebo 4 lidi. Hráč si může vybrat z devíti postav (a mnoho vedlejších a bossů, za která hráč může hrát jen po zadání cheatu), které měli spoustu společných mechanik a přesto se od sebe tolik liší. Neuvěřitelné je, jak moc jsou postavy vybalancované – dnes jsou hry moba žánrů neustále upravované, jednotliví hrdinové jsou oslabováni, protože jsou příliš silní v porovnání s ostatními. V Little Fighter si člověk těžko všimne že by nějaká postava byla výrazně silnější nebo slabší, než ostatní. Když postava tratí v síle, po pár hrách si jistě všimnete jiných výhod, kterých může využít – brnění, léčení,… Za důležitou zmínku stojí to, že Little Fighter není klasickou mlátičkou jako například Mortal Kombat nebo Street Fighter. Jde o úplně jiný styl hry, postavy nejsou nuceny stát si čelem k sobě a nepohybují se poze po jedné ose, ale volně po celé mapě (které jsou, až na pár vyjímek, celkem rozsáhlé).

Od malička jsem byl fanda ninjů, ne kvůli nějakým želvám, ale právě díky ninjovi Rudolfovi, který si klestí cestu skrz nepřátelé svými dvěma wakizashi a nespočtem shurikenů.

Co se týče herních módů, hra toho zas tak moc na výběr nenabídne. Hlavní je nejspíš Versus Mode, kde se spolu můžou hráči porvat, případně do týmů přihodit pár počítačem ovládaných hráču. Naráz spolu mohou soupeřit až 4 týmy, případně se hráč může přidat do týmu Independent, tím hraje sám za sebe proti všem. Dalším z důležitých módu je Stage Mode, což je mód nejvíce se podobající nějaké příbehové lince. Jde ale stejně jen o prokopávání si cesty přes nepřátelé, které na vás nabíhají ve vlnách. Po cestě se váš tým rozrůstá o spojence, které vysvobodíte z provazů, někteří nepřátelé se k vám přidají, jakmile jim rozbijete budku, takže si můžete domýšlet drobnější story v pozadí hry, ale ani náznak nějakého dialogu ve hře nehledejte – není tam. Posledním z módů, které stojí za zmínku je Battle Mode. Jde o jednu velkou bitku, kde si můžete navolit kotel spojenců a nepřátel (počet je zhora omezen, ale jde o přes stovku postav, z toho se comp celkem hryzne) do jedné velké bitvy dvou týmů, která může trvat i 15, možná 20 minut. Ostatní módy už jsou víceméně jen duplicity zmíněných.

Ukázka Battle Modu, tohle je zrovna jedna z menších bitev. Nějak špatně jsem si navolil týmy, dostával jsem strašně do držky.

Little Fighter může působit jako hra, která toho zas tak moc nenabízí. Souboje pořád dokola, příběh chybí,… Jednotvárné souboje jsou běžné v mnoha mlátičkách a záleží na hráči, do jaké úrovně se dostane, ale jo, asi to může být po chvíli o ničem. Dost možná bych měl jako dítě oblíbenou naprosto jinou hru, pokud by se ale Little Fighter nedalo tak lehce módovat. Ve věku jedenácti let jsem fakt neuměl programovat ani skriptovat, ale v adresáři hry jsou všechny obrázky ze hry (spritsheety se všemi pohyby všech postaviček) uloženy v BMP formátu a tak upravitelné i v MS Paintu, což byl tehdy můj největší Photoshop. Pro mě to byl neuvěřitelný pocit dokázat provést změnu ve hře (byť jen vizuální). Později jsme našli na netu tool, pomocí kterého se daly postavy i trochu překódit, přidávat nové, prznit ty staré a tím trávit veškerý volný čas. Asi tušíte, když se v jedenácti pustíte do módovaní hry, asi to moc nedopadne… Slabý slovo, ale jo, bylo to tak. Naštěstí módováním Little Fighter žilo spoustu lidí po celém světě a tak se na netu dalo najít spoustu dalšího…

…co vypadlo podobně hrozně. Je to tak, nejpíš přes 95% módujících lidí byly děti. Svoje by o tom mohl říct Honza – právě ten onen kamarád, který mě k Little Fighter přivedl a se kterým jsme ho hráli nejčastěji. On ho úplně předělal, přidal spoustu postav, zničil ty staré a vytvořil něco strašného, z čeho si spolu ještě dnes děláme srandu. Hráli jsme spolu spoustu předělaných verzí, některé slabší, jiné zas obdivuhodné. Vždycky jsme se ale vraceli k originálu, kterého se člověk nepřejí.

Lukostřelec Henry mohl svůj luk použít jako flétnu, zahrát pár tónů a vytvořit tak kolem sebe neviditelné pole, které zvedlo nepřátele do vzduchu.

S Honzou jsme udělali statický web o Little Fighter, který byl ve své době poměrně populární a spolu s několika málo dalšími weby tvořil základnu pro malou českou komunitu. Zakládali jsme si různé klany, náš se jmenoval Lighting Clan (byla tam chyba, měl to být Lightning Clan – takže ne světélkující, ale bleskový). Chtěli jsme hrát turnaje, ale pořádně k tomu nedocházelo, hráčů bylo málo a s tehdejším připojením se mimo LAN hra často dost trhala. Jednou jsme ale přece jen turnaj odehráli, náš klan tehdy dostal do zobáku, ale i tak to bylo něco vyjímečnýho. Pamatuju si, jak leader toho druhého klanu nám později popisoval jak mu psali lidi i z jiných klanů a ptali se ho na aktuální stav, kdo proti komu vyhrál a tak dále.

Little Fighter 2 možná není typická hra, kterou si pod slovem retro představíte. Neběží v DOSu, nejde o pixelart… Přesto je to hra která z opravdu velké části tvořila moje dětství, zapsala se mi do paměti jako žádná jiná a jsem velice rád, že jsem ji kdy poznal. Ještě dnes jsou dny, kdy ji opráším a s chutí si ji zahraju – mám na disku i pár pokusů o modifikace, na kterých jsme tehdy s Honzou pracovali, takže nostalgie jak sviňa.