Killers of the Flower Moon: Di Caprio hnusným zlatokopem
Věhlasný režisér Martin Scorsese si libuje ve zkoumání lidského údělu a obvykle nijak explicitně neodsuzuje chování záporných hlavních protagonistů ve svých filmech. Poukazuje tím na širší životní zkušenost, ve které není nikdo – včetně publika – bez viny. Když se k tomu přidají charismatičtí herci reprezentující ty, kteří mají viny na kontě poněkud více, výsledkem většinou bývá vysoká obliba filmu u široké veřejnosti, a to ne nutně pro hluboké myšlenky či perfektní umělecké zpracování ale prostě proto, že záporaci jsou cool.
Přítomnost hlubších existenciálních témat, které ze Scorseseho děl dělají maskovaná kázání, potom obvykle fascinuje i akademickou veřejnost, která v úžasu utrousí Oscara. V posledku si tak i vysoce korektní intelektuálové mohou dovolit sympatizovat s kriminálníky a možná jim v něčem i tiše závidět.
V případě filmového zpracování genocidy indiánského kmene Osage (který přišel ve 20. letech minulého století k nečekanému bohatství, když se na jeho území našla obrovská ložiska ropy) jsem se obával, zda Scorsese za pomoci Di Capria a De Nira ony sympatie k padouchům nepřestřelí. Zda si místo přihrání malé domů křesťanské lásce k bližním, vztahující se i na nepohodlné sociálně patologické existence, nekopne vlastňáka. Naštěstí se tomu tak nestalo.
Zavrženíhodné chování je opravdu prezentováno jako mrazivě zavrženíhodné a divák zůstává znepokojeně zírat nad tím, jak samozvaný král a ochránce indiánů William Hale (De Niro) “pečuje” o své přátele. K tomu se přidává jeho morálně poněkud oploštěný synovec, navrátilec z 1. světové války Ernest Burkhart (Di Caprio), kterého si Hale bere pod svá křídla a doporučuje mu, vzít si za ženu některou z indiánek jako snadnou cestu k bohatství. Caprio se role lehce deprivovaného muže se svědomím tlumeným vlastní pohodlností zhostil velice zručně – některé zdroje jako wired uvádějí, že je to jeho nejlepší výkon doposud. Stejně silně vedle něj působí despotický De Niro.
Ernestovu manželku Mollie ztvárnila indiánská herečka (sic z jiného kmene než Osage) Lily Gladstone, která má doma jistého Oscara. Pozitivní diskriminací posedlý Hollywood by jí dal sošku sice býval myslím i zadarmo, v jejím případě se ale bude jednat o objektivně perfektně odvedenou práci a zcela oprávněně zasloužené ocenění. Nejen že předvedla autentický temperament a přispěla k tomu že mezi ní a Capriem, kroutícím se hadem, kterého si hřeje na prsou, zafungovala uvěřitelná “chemie”, ale propůjčila filmu i důležitou spirituální hloubku ve scénách kdy se jen dlouze dívá a (asi) modlí.
No divák se pak při tak dlouhém filmu (3,5 hodiny) a pokračující spirále beznadějné paranoie, kdy Indiáni umírají jak na běžícím pásu za “nejasných” okolností a nikoho to nezajímá, také modlí, aby už s tím někdo něco udělal (a kromě utnutí bezpráví se utnula i mírná nuda).
Na poslední hodinku se konečně dostaví agenti BOI (předchůdce FBI) a věci dají alespoň trochu do foroty. Pro Indiány z kmene Osage přichází spravedlnost ale v podstatě s křížkem po funuse – v době kdy je konečně na doživotí odsouzený malý zlomek pachatelů, kteří by za jiných okolností dostali tresty smrti, jsou naleziště ropy na indiánském území již vytěžené. Navíc si pachatele trest ani celý neodsedí, Hale dostane později milost od prezidenta Trumana, který měl pro situaci “zvláštní” pochopení. Film nicméně už tyto další dějové linie nesleduje, pro ucelené pochopení skvěle slouží dokumentární materiály na YouTube čerpající ze stejnojmenné knihy.
Celkově jsem byl s filmem spokojený, Scorsese ani jeho ansámbl nezklamal. Zpracování tématu bylo citlivé a osobní, pro mainstream může být i v lecčems poučné – nemají často zbohatlí filantropové, kteří proklamují, jak velkými jsou bojovníky proti rasismu, postranní ryze zištné úmysly jako měl Hale?