Kam se poděla modrá obrazovka?

Je to až neuvěřitelné, kam může člověka zavést trocha ranní nostalgie. Nedávno jsem se při cestě do práce zamýšlel nad tím, jak běžně se člověk ještě na konci minulého století setkával s modrou obrazovkou – tzv. „blue screen of death“.

To jste si takhle hezky v klidu psali dokument ve Wordu, nebo dokončovali tabulku v Excelu či – pokud chceme mluvit o smysluplnější činnosti – složitou misi v počítačové hře a najednou byla vaše práce zhacena zaseknutím operačního systému. Náhle se před vámi objevila modrá obrazovka s nic neříkající a útěchu rozhodně nenabízející chybovou hláškou. Zatraceně, neodvratný pád operačního systému se blížil a vy jste nemohli většinou dělat nic jiného než vysvobodit váš počítač z modrého pekla restartováním, čímž jste přišli o veškerý právě neuložený obsah.

Dodnes si vzpomínám, kterak mě kdysi dávno modrá obrazovka nemilosrdně připravila prakticky o jedno celé číslo diskmagu Criticall, které jsem měl rozepsané a pootevírané v oknech na ploše. Ne, opravdu se mi po ní zase tolik nestýská a nutno podotknout, že i při všem tom současném automatickém zálohování a obnovování dokumentů k pádům a nenávratné ztrátě dat v kontextu práce s kancelářskými aplikacemi stále dochází: Modrá obrazovka s námi tedy vlastně žije stále, jenom už není tak modrá a nevidíme ji – můžeme na ni ale věřit.

Z transcendentní roviny, kam mě zavedla nesmrtelná modrá obrazovka, je na místě se odrazit do roviny běžného života. Všiml jsem si totiž, že se vlivem výkonově a šprtavě orientovaného školství, strachu z ostudy a bůhví čeho všeho lidé v současnosti extrémně obávají chyb. A to nejen exaktních chyb v kontextu práce s počítačem, ale i těžko měřitelných hypotetických chyb ve společenské rovině lidského života, jako kdyby na ně všude číhala modrá obrazovka. Na jedné straně tak máme jedince, kteří přemohli strach z chyb svou bezohledností a na druhé straně zkorigovaná individua omámená slušností a strachem, aby se náhodou svou chybou někoho nebo něčeho nedotkla. Stává se tak, že po sobě lidé buď šlapou nebo si nejsou schopni navzájem už ani pomoci, protože se obávají, že jejich pomoc nebude pohodlně perfektní, že za ni sklidí ostudu asi jako když Microsoft vydá záplatu na Windows 10, která přinese víc škody než užitku.

Nabízí se tedy konstatovat, že je lepší nic nedělat? To rozhodně ne! Praktická zkušenost mě naučila, že je ve většině případů – zejména pokud jde o možnost někomu pomoci – naprosto nezbytné jednat, a to i pod hrozbou chyby. Kdybych se tím neřídil, tak bych se sice ve své slušnosti a opatrnosti několika lidí nedotkl, za to by ale na druhou stranu pár lidí dnes asi ani nežilo. Je třeba se srovnat s našimi modrými obrazovkami a uvědomit si, že jestliže něco neuděláte – s rizikem chyb a restartů – vy, nikdo to za vás neudělá. A koneckonců i ten Microsoft se z každého špatného updatu vždy vzpamatoval.