Zapomínání na staré časy

Jsem ta nejstarší a nejoprýskanější dlažební kostka široko daleko. Nemám to tu ráda, je tu samý prach a samá špína… Jsem nejstarší a nejoprýskanější dlažební kostka široko daleko a už bych si myslela, že mi dají na staré hrany pokoj, jenže čím jsem starší, tím po mě šlape víc a víc lidí. Kdybych jim aspoń rozuměla, jenže oni mluví takovými hatmapatilkami, že je nemožné jim rozumět. Neustále jich tu proudí stovky a stovky a pryč jsou ty časy, kdy tu o svátečních dnech byla přítomna vznešenost a slušnost. Ty už dávno odešly a mě tu nechaly napospas téhle době. Nahradila je štvanice, vřava a chaos. Sice tu jsou, tu a tam, k vidění usměvavé tváře, ale jejich smích trvá jen několik pomíjivých chvil, než zjistí, že jim někdo ukradl peněženku.Jsem ta nejstarší a nejoprýskanější dlažební kostka široko daleko a můžu se koukat vzhůru pouze ráno nebo v noci. Jedině tehdy mi lidské boty nebrání ve výhledu na hvězdy a jedině tehdy slyším šum řeky pod sebou. Tehdy vzpomínám na časy kdy lidé ještě tolik nebláznili a vnímali atmosféru, kdy ji totiž chtěli vnímat, kdy ji sami sebou tvořili. Dnes si jí chtějí všichni ti lidé jen vyfotit, ale už si neuvědomují, že atmosféra se vyfotit nedá, že se může fotkou v člověku vyvolat, připomenout. Jenže k tomu , aby si jí člověk připomenul jí musí zažít. To ale v takovém shonu nejde. Nechci lidem radit, ale už jsem na světě tak dlouho, že vím, že takto místa nepoznají, i kdyby si je stokrát vyfotili.