Wandafuru raifu

Konečně jsem měl tu čest shlédnout velmi ceněné dílo režiséra Hirokazy Koreedy – umělce, který má patent na neuvěřitelně originální, přesto jednoduché filmy. Wandafuru raifu, neboli „Posmrtný život“ – jak by se dal přeložit tento název do češtiny, zachycuje nezvyklou, takřka dokumentární formou, režisérovu představu jakéhosi očistce, kam se uchylují lidé bezprostředně po smrti, aby si vybrali jeden jediný zážitek ze svého života, který jim zůstane na věčnost.

Film je natočen velmi minimalisticky, bez zbytečných efektů a podobných serepetiček.
Prakticky celý se odehrává v prostředí jakési staré nádražní budovy, kde jsou
zřízeny kanceláře ve kterých probíhá „výslech“ čerstvě mrtvých lidí.
Tento výslech bez donucovacích prostředků provádějí tamější zaměstnanci, z nichž
budeme největší pozornost věnovat 18tileté dívce Shiori a mladíkovi Takashimu.
Tito zaměstnanci mají za úkol pomocí kladení nejrůznějších otázek a občas i
rad, ulehčit svým mrtvým „pacientům“ výběr jejich nejcennější vzpomínky.
Někdo se rozhodne rychle, někdo zas vůbec netuší, co si s sebou vzít takříkajíc
do hrobu. Věru není to lehké, když si představím, že bych si mohl vybrat jen
jednu vzpomínku s tím, že na všechny ostatní musím zapomenout…

Zaměstnanci přitom nejsou žádné superbytosti, jsou to obyčejní (mrtví) lidé,
podobně jako ti kterým pomáhají. Chovají se úplně normálně, mají své problémy
a mezi sebou se mají v oblibě, stejně tak jako si lezou na nervy. Často si také,
navzdory nepsanému zákazu, vypěstují nejrůznější vztahy se svými pacienty…
Koneckonců pacient se stane zaměstnancem právě v případě, že si nebude schopen
vybrat žádnou vzpomínku na věčnost, či se výběru bude bát.

Na výběr je stanovena lhůta přesně tří dnů, poté se za pomoci pacientů pokouší
zaměstnanci jejich vzpomínky zfilmovat v ateliéru. Ano, slyšíte správně, přijde
řada na poctivou filmařinu. Jeden pacient si například zvolil za nejhezčí vzpomínku
let v malém osobním letadle, další houpání na houpačce nebo závan větru při
jízdě v tramvaji. Vzpomínky se, po úspěšném zfilmovaní, promítnou jejich vlastníkům
v malém kinosále a ti posléze zmizí.

Pacienti zmizí, ale zaměstnanci stále přetrvávají, často dost utrápení… Shiori,
jejíž minulost je zahalena tajemstvím, zastihla i v takto neobvyklém prostředí
láska, kterou tajně chová vůči Takashimu. Ten je zaměstnancem již přes 50 let
(zemřel ve 22 letech za války – dále již nestárne) a stále si není schopen vybrat
tu svou vzpomínku. Shiori se mu proto s jeho pátráním pokouší pomoci, a nakonec,
byť se jí podaří Takashimu s výběrem jeho vzpomínky vydatně helpnout, je velmi
zklamána. Nechce totiž aby zmizel, nestojí o to zůstat zase sama… Jak to tedy
celé dopadne? Kdepak, neprozradím. Ubezpečím vás ale, že žádný happy end se
konat nebude – smrt je hold často krutá jako život sám.

Wandafuru raifu je dílem velmi těžko zařaditelným – najdeme v něm bezpočet
prvků dokumentu, dramatu, romance a hlavně hodně otázek k filozofování. Nejakutnější
sdělení autorů, které mi utkvělo v hlavě je asi to, že bychom si měli všichni
pořádně užívat života, abychom, až na to přijde, měli z čeho vybírat tu svou
nejhezčí vzpomínku.

Perfektní herecké výkony, úžasná práce kamery a dějová stavba promyšlená do
nejmenšího detailu – to vše a mnoho dalšího dělá z posmrtného života opravu
silný divácký zážitek, nehledě na to že mi některé sekvence připadali moc pomalé.
Nemohu tedy nic jiného než doporučit!

Drama
Japonsko, 1998, 118 min
Režie: Hirokazu Koreeda
Hrají: Arata, Susumu Terajima, Takashi Naitô, Kyôko Kagawa, Taketoshi Naitô,
Yusuke Iseya