Rozhovor s Pavlem Dobrovským

Pavel Dobrovský řečený Luke se po tomto světě pohybuje již 26 let. Jeho trvalé bydliště sice najdete v Praze, na této adrese se však v posledních letech zdržuje méně než by bylo obvyklé. Je znám pro své toulky roztodivnými krajinami (více zde). Podílel se na založení jednoho z nejznámějších informačních serverů u nás, iDnes a v roce 2004 se mu podařilo zaznamenat práci skladatelů herní hudby nejen do obsáhlého článku, jenž byl vydán v mnoha jazycích po celém světě, ale také v podobě unikátních video-dokumentů. Přes toto téma se dostal k produkování prvního herně-hudebního CD u nás. V roce 2005 se spolu-podílí na vzniku ojedinělého projektu ENTERMULTIMEDIALE 2, seminářích a pojednání o vnímání her jako umění. Mezi jeho další aktivity patří velice pravidelně aktualizovaný osobní blog Tatooine, herecká i scénáristická účast na projektu Level TV a také propagace nekonzumního způsobu života.

více

Rozhovor s Pavlem Dobrovským

Včerejší odpoledne a raný večer pro mě byly výjimečné. Po dlouhé době jsem se konečně dostal k dalšímu rozhovoru s osobností, a to ne ledajakou. Po Radkovi Friedrichovi, Martinu Bachovi a Mikuláši Tučkovi se dostal pod palbu mých (doufám zajímavých) otázek Pavel Dobrovský.

Pavel Dobrovský řečený Luke se po tomto světě pohybuje již 26
let. Jeho trvalé bydliště sice najdete v Praze, na této adrese se však v posledních
letech zdržuje méně než by bylo obvyklé. Je znám pro své toulky roztodivnými
krajinami (více zde).
Podílel se na založení jednoho z nejznámějších informačních serverů u nás, iDnes
a v roce 2004 se mu podařilo zaznamenat práci skladatelů herní hudby nejen do
obsáhlého článku, jenž byl vydán v mnoha jazycích po celém světě, ale také v
podobě unikátních video-dokumentů. Přes toto téma se dostal k produkování prvního
herně-hudebního CD u nás. V roce 2005 se spolu-podílí na vzniku ojedinělého
projektu ENTERMULTIMEDIALE 2, seminářích a pojednání o vnímání her jako umění.

Mezi jeho další aktivity patří velice pravidelně aktualizovaný osobní blog Tatooine,
herecká i scénáristická účast na projektu Level
TV a také propagace nekonzumního způsobu života.

1. Pavel Dobrovský, muž mnoha tváří – cestovatel,
překladatel, fotograf a v neposlední řadě novinář. Kterou z těchto profesí vnímáš
jako sobě nejbližší?

Neberu jednotlivé aktivity jako samostatná povolání nebo „specializace“, ale
jako součást jednoho celku. Všechno ovlivňuje všechno a když umíte fotit, tak
se zamyslíte nad estetikou grafiky v počítačových hrách v jiném kontextu. Nebo,
když se poučíte o mentalitě lidí v jiných částech světa, tak budete lépe rozumět
lidem doma. Vždy jsem o cestování uvažoval jako o škole, která člověku nabídne
mnohem více zkušeností, než život na zadku doma. Cestování je podle mě povinnost
pro každého člověka, aby pochopil svět ve kterém žije i jinak, než přes televizi,
noviny a časopisy. Počítačové hry do značné míry podporují to, co miluji na
cestování: objevování a získávání zkušeností. A to je mi, řekl bych, nejbližší.

2. Těch zemí, které jsi procestoval byla celá řada. Prakticky celá Afrika,
západní část Asie, Evropa. Asi nejde vybrat jednu zem, ve které jsi se cítil
nejlíp nebo do které by ses chtěl vrátit, ale zkus určit jednu zemi, ve které
sis sám pro sebe říkal „Sakra co tady dělám, pryč odsud.“

Tak na tohle si musím zapálit etiopské cigáro :).
Každý den strávený na cestě může být utrpením. Řveš, nadáváš, štve tě všechno
okolo, počínaje nespolehlivými autobusy, přes totálně pusté pouště a provlhlé
džungle až po ziskuchtivé domorodce. Jenže několikrát do týdne se objeví člověk
nebo situace, která spolehlivě smaže blbou náladu včerejšků a něco tě naučí.
Žádná cesta není zbytečná. Skoro týden jsem běhal po Súdánu a hledal kočovný
kmen Um Bororo.

Bylo to utrpení. Já mluvil anglicky, domorodci arabskou hatmatilkou.
Já jsem chtěl jít na západ, fízlové mě posílali zpět do Chartumu. Chtěl jsem
stopovat, ale celý den neprojelo auto. Pak jsem nomády našel a najednou ty negativní
věci z mého života zmizely. Lidé cestují aby měli na co vzpomínat, aby si rozšířili
obzory. A žádná cesta, i kdyby měla být v zemi postižené občanskou válkou, nemůže
být tak hrozná, aby ti něco nedala.

Ale chápu kam míříš. Nejhorší země, ve smyslu nejvíce negativních
zážitků, byl asi Mozambik, kde jsem dostal podruhé malárii a poprvé (a doufám,
že naposledy) choleru. Ale to se mohlo stát kdekoliv. Vyložené pusto jsem cítil
v Sudánu. Tam je to hodně zlé… hodně moc. Ale lidi na vesnicích jsou tak úžasně
prostí a otevření, že si je okamžitě zamiluješ. Dvousečné byla i jedna z mých
favoritek (druhá je Etiopie): Irán. Nekonečné výslechy na policejních stanicích
v okolí Perského zálivu fakt nejsou mou oblíbenou kratochvílí. Ale vrátil bych
se tam kvůli inteligenci lidí, jejich otevřenosti a kráse země kdykoliv. Třeba
teď hned. Nedávno vyšel v Reflexu článek o Severní Koreji. Když si to tak čteš,
tak zjistíš, že autor sice trpěl jako zvíře, ale zároveň si všechno ukrutně
užíval. 🙂

3. Mohl bys osvětlit důvod proč si jako cíl vybíráš takovéto „zaostalé“
země a nějakým způsobem tak vyvrátit tvrzení, že „v New Yorku musí být přece
líp“? Je ti proti srsti navštěvovat tyto místa?

V mentalitě takzvaných primitivů a v jejich způsobu života nacházím klid. Mají
vlastní kulturu, představy o životě a obecně nebývají rasističtí tak, jako například
Češi k ostatním barvám kůže. Vzrušuje mě představa jít týden džunglí a pak narazit
na lidi z „doby kamenné,“ kteří jsou TAK rozdílní. Asi jsem v mládí
moc koukal na Indiana Jonese. V Mozambiku jsem byl u kmenů, které tvrdily, že
vysoko letící letadlo je železný pták. Kultury třetího světa se vytrácí, mizí
pod návalem západní civilizace a slabší etnické skupiny adaptují „civilizovaný“
způsob života, načež se ztratí z etnografických map. A já se snažím je poznat
ještě dříve, než bude pozdě. Nesnažím se proti tomu bojovat: s pokrokem se nedá
bojovat.
Dalším důvodem by mohlo být vidět na vlastní oči, jací jsou lidé, o kterých
v televizi slýcháme jako o teroristech: například Palestinci. Tím, že se s nimi
bavím a slyším jejich životní příběhy, si mohu udělat o situaci mnohem jasnější
obrázek, než jaký má člověk v Čechách.
Když jsem poprvé letěl do Afriky, bylo to spíše o tom, něco si dokázat. Tehdy
jsem neměl zrovna vysoké sebevědomí. Dnes už se cestování zvrhlo v návykovou
drogu a pocit, že „být na silnici“ je skoro jako klepat na dveře ráje. A proč
Afrika? No, to je těžký. Je to prostě nejlepší milenka.

4. Jak s odstupem tolika provandrovaných let nahlížíš
na politické a jiné problémy ČR? Se slzou v oku anebo se sarkastickým úsměvem
na tváři?

O politiku v České republice se nezajímám. O lidech, kteří tvrdí, že Arafat
byl jako Hitler nebo zakazují prezidentské cesty, přemýšlím jako o hercích v
hodně divné divadelní komedii. Zelený Raoul asi nejvíce odráží to, co bych byl
na tohle téma schopen říci.
Politika rozvojového světa je zajímavější a staví Evropu před řadu problémů,
jak se vyrovnat s chudobou bývalých kolonií. Nedoufám, že když dám sto korun
na „SOS Etiopie“, tak se věci obrátí k lepšímu, ale zajímá mě, jak dlouho vydrží
novodobá kolonizace Afriky, což v mém pojetí znamená zastrašování a utlačování
rozvojových zemí skrz humanitární pomoc. Příklad: USA řekne: když nám nepovolíte
v zemi XY postavit vojenskou základnu, hodně se zamyslíme nad zvýšením humanitární
pomoci. Jako evro-americká civilizace hodně tlačíme na rozvojové země, aby nám
poskytovaly své suroviny výměnou za humanitární pomoc. Někomu se taková myšlenka
nemusí líbit, ale na téhle planetě opravdu nikdo nedělá nic ve velkém nezištně.

Lidé v České republice, to je na dlouhé povídání. Černý a Topol se v jednom
rozhovoru předháněli, kdo se víckrát poblil na Ruzyni, když přiletěl ze Spojených
států. Kyselé tváře, nedotknutelné výrazy, zapšklá mentalita, neochota bavit
se… to je pro mě většina starších Čechů. Jako by žili pořád v nějaké diktatuře,
která nepovoluje usmívat se a navazovat kontakty. Lidi mého věku nebo mladší
jsou podstatně přístupnější a otevřenější. A to je jen dobře.
Když jsem na cestách, na Českou republiku nevzpomínám jako na domov

5. V době pádu železné opony ti bylo nějakých dvanáct let, přesto, vnímal
jsi tehdejší poměry? Jak nahlížíš na stoupající volební preference KSČM?)

Ono jim to, dobytkům, zase stoupá? Nic nevím, před měsícem jsem
přiletěl ze skoro půlroční africké odysey 🙂 Pamatuji si, že jsme měli doma
odposlouchávaný telefon. Že jsem v nějaké demonstraci na Letné ztratil rukavici.
Že matka poslouchala Svobodnou Evropu potichu v kuchyni. Že jsme 18. listopadu
běželi na základku sundávat portréty Husáka. Že jsme měli chalupu ve vesnici
těsně u hranice se západním Německem. Že jsem se koukal na Scooby Doo na RTL…
🙂 Komunismus je super teorie, která nikdy nebude fungovat, jak se lidé poučili –
asi ne dostatečně.
Teprve po dosažení schopnosti analyzovat minulost jsem si uvědomil, jaká byla
příšerná izolace, paranoia a nikdo nic nesměl a neměl. To, co udělali naši rodiče
pro nás bylo vysvobození a jsem jim vděčnej. Ono by to sice dříve či později
padlo, ale to by mi mohlo být také dvacet let a už bych část dětství neprožil
v otevírajícím se státu.
Bude ještě pár let trvat, než se toho „tlumícího stínu“ čtyřiceti
let zbavíme nadobro. Jestli chce někdo tvrdit, že stín není: podívejte se, jak
daleko jsou v herním sebeuvědomění Francie nebo Anglie nebo Spojené státy a
kde jsme my… Kdyby komunismus znovu hrozil – protože se rychle
zapomíná, jaké to bylo – tak věřím, že se zvedne vnitřní odpor a
státy EU nezůstanou stranou.

6.Právě v té době neomezených možností, kuponové privatizace a mrtvol
na dně Orlické přehrady vznikaly první herní studia u nás (Vochozka Trading,
Pterodon Soft.) a s nimi i první komerčně prodávané hry. Myslíš, že za těch
dlouhých deset-dvanáct let jsme dostihli renomovaná světová vývojářská studia?

České hry obecně se dělají více pro západní než místní trh – a jsou
úspěšné. Takže: ano. Herní průmysl je dost mladý na to, aby se nová česká vývojářská
studia rychle naučila plavat po proudu stejnou rychlostí. Společným jmenovatelem
jsou nové technologie, rozdílní jsou vývojáři a jejich uvažování o hrách. A
právě na nich stojí výsledná kvalita! Máme celkem výhodu, že hodně lidí začínalo
od píky a stále mají tendenci dělat nejen konzum, ale kvalitní (příběhově, graficky,
nápadově) hry. Třeba Karel Papík, Martin Klíma nebo Jindra Rohlík hodně hráli
a vymýšleli papírová RPGčka jako Dračí doupě a mají na hratelnost trochu intelektuálnější
požadavky. A to se projevuje. Netrpělivě čekám, kdy se i u nás začne experimentovat
a vznikne česká Darwinie nebo Beyond Good and Evil. Otázku, jak to udělat, aby
naše hry byly pro Američany nebo Francouze něco víc než „fakt dobrá hra z východní
Evropy“, si musí zodpovědět manažeři.
Špičkové hry by se ostatně neměly řadit podle zemí vývojářů, protože hry jsou
součást jedné a té samé globální kultury. Když hra kvalitní, tak je celkem putna,
jestli je z Ruska, Itálie, Spojených států, Peru nebo České republiky.

7. Na jakém herním zařízení a hrách jsi vyrůstal? Neschováváš ještě
dnes doma ve skříni jakousi prachem pokrytou krabici na kterou se chodíš s obdivem
a nostalgii dívat?

Ty jo, všechny klasické počítače jsem si půjčoval u kamarádů anebo k nim chodil.
ZX, Armstrad, STčko, Atari, Amiga… doma jsem měl tak akorát Vlka a zajíce
a Chobotnice. Byly to krásný časy… První počítač byla 386, později doplněná
matematickém koprocesorem pro počítání 3D grafiky ve 3D studiu (vyrenderovat
krychli s texturou bylo bez koprocesoru na HODNĚ dlouho). Pak snad přímo nějaké
P75. Základní znalost retro her ale hodně pomohla co se týče recenzování současných
her, které jsou někdy horší než několik pixelů potácejících se po plošinkách.

Z nostalgie jsem si žádný retro počítač nekoupil, pochybuji,
že bych na tom někdy něco hrál. Spoléhám na emulátory. Nedávno jsem byl v bytě
sběratele starých počítačů: měl jich desítky. Hrozně moc tech-bordelu… Ale
bylo dobrý si uvědomit, jak raketově počítače dospěly do dnešního stavu. Barbarian
roku 1987 a dnes Star Wars Galaxies… Vývoj se zpomaluje, tak mě snad Gibsonovská
virtuální realita nepotká.

8. Které typy her tě baví? (můžeš i konkrétně) Souvisí to i s tvým výběrem
her na recenzi nebo recenzuješ i to, co není tvým šálkem kávy?

Poslední dobou se snažím koncentrovat na nezávislé hry nebo takové, které nepocházejí
z molochů jako Electronic Arts, kde zabíjejí herní umění kvůli větší prodejnosti.
Budoucnost vidím v online hrách, které jsou dostatečně propracované a interaktivní,
aby přinášely nekonečnou zábavu i poučení. Ale co se týče výběru her na recenzi,
tak beru vše, až na sporty. Ostatní hry můžeš hodnotit podle spousty kritérií,
které jsou všem shodné: myšlenka, provedení, zábavnost, propracovanost, inspirace….

9. Takže kdyby ti zavolal BJ z EA a nabídnul ti místo v jejich kolosu,
byl bys celý žhavý na podpis smlouvy? 🙂

Zeptal bych se ho, z jakého důvodu dělá svojí práci a jestli vůbec tuší, že
prachy nejsou všechno. A asi bych mu koupil půlroční letenku do Zambie.

10. Jakým způsobem ses dostal k práci v tehdy nejprodávanějším herním
časopise u nás, ve Score?

Obdivoval jsem redaktory Score ve Čkalovce, když chodili na Laser Game.
Později, když se vrátili Andrew a ICE do redakce, bylo mi tak šestnáct-sedmnáct,
jsem zavolal Eislerovi, že chci recenzovat. Řekl: tak jo. Ostatně, ICE byl vždy
bezproblémový. Napsal jsem první dvě recenze: Rage of Mages a nějaká RTS. Bylo
to příšerně napsaný. Uvědomoval jsem si to. Poslal jsem ještě dodatečně přepsané
texty. Jakub Červinka mi posléze sdělil, že jsem byl první a poslední exemplář
recenzenta, který posílal text nadvakrát. Po uveřejnění napsal Vochozka na Mamedia
něco ve smyslu „Vyvarujte se recenzentů, kteří píší v textu, jak venčí psa a
jezdí metrem. Třeba takový Pavel Dobrovský…“ Kupodivu mě ICE nechal u koryta
a časem jsem se dostal do publicistiky. Když jsem odlétal v devatenácti do Afriky,
napsal jsem pro Score úvahu ve stylu „z civilizovaného světa je mi na blití,
jedu do Afriky.“ Andrew pod to hodil podpis Hidden, úspěšně zničil mýtus neznámého
redaktora a hodil mi ho na hřbet. Naštěstí jsem v Kapském městě o něčem podobném
neměl tušení. Po návratu seděl na postu Šéfredaktora Score Tomík Zvelebil a
já si velmi rychle uvědomil, že tudy cesta nevede. Naštěstí mě Honza Herodes
přijal pod křídla Levelu.

11. Vnímáš jakousi zprofanovanost svojí osoby? Kdyby
ses před lety zeptal na nejznámějšího herního novináře u nás, odpovědi by byly
zřejmě Andrew nebo Ice (Andrej Anastasov, Jan Eisler), dva-tři roky nazpět Michal
Rybka, nyní jsi to právě ty…

Když jsem začínal s recenzováním počítačových her, bylo málo způsobů, jak psát
erudovaně. Chyběly zdroje, informace, teorie, herní intelektuálové… objevili
se až později, díky masovému rozšíření internetu a zpřístupnění západní herní
kultury českému recenzentovi. V tu chvíli skončila nadšenecká éra ICE a Andrewa.
Hry byly najednou něco víc, než subjekty nesourodého opěvování.
Začal jsem psát o hrách jinak než „první odstavec-úvod; druhy: příběh; třetí:
ovládání; čtvrtý:technické údaje; pátý: shrnutí“. Recenzent nepřepisuje manuál,
ale říká svoje subjektivní dojmy a snaží se je umístit do kontextu herní kultury.
Začal jsem číst literaturu (anglickou, v češtině o herních teoriích prd vyšlo),
zajímat se a analyzovat. Tím jsem se myslím vyhranil od klasického recenzenta.
Naštěstí Honza Herodes vždy dával takovému stylu v Levelu místo a Ondřej Průša
po něm tuhle linii uvažování převzal. Jestli jsem oblíbený nebo ne… ať tak
nebo tak, není to motivace, proč tuhle práci dělat.
Pevně věřím tomu, že herní kultura je součástí společnosti a má jiný význam,
než je jen „postřílet pár emzáků.“ Když někdo můj názor sdílí, jsem rád. S Lukášem
Grygarem jsme u recenzí, které evidentně až moc vybočovaly z řady, říkali: „Kdyby
se to líbilo jen deseti lidem, tak má cenu takhle psát!“
Jo, lidé mě občas osloví ve smyslu: čau, tebe znám. Na ICQ pořád někdo žádá
o autorizaci. Když mají ti lidé co říci, tak není důvod se s nimi nebavit. Ostatně,
takhle jsme se poznali i my dva. Zoufale nechci dopadnout tak, aby mi nějaká
sláva vlezla do hlavy a umístila mě na oblak, ze kterého pak poletím dolů a
rozbiju si hubu. Pyšný jsem spíš na to, že jsem přežil tolik divnejch zemí a
virtuálních realit 🙂

12.Máš rád své čtenáře? Píšeš články pro ně (tzv. aby se to dalo číst)
nebo musí primárně líbit tobě?

Píšu články tak, aby něco řekly. Bohužel ne vždy stylistické schopnosti dokáží
myšlenku plynule vyjádřit. Není to o tom, že tuhle hru zrecenzoval Pavel Dobrovský,
ale o tom, že díky tomuhle textu si čtenář o hře udělal stabilní názor. Koneckonců,
recenzenti jsou strážní psi herní produkce a je jejich povinností říkat o tom,
zda se hra vydařila a proč, než od začátku do konce vykřikovat, že tu hru skutečně
hráli. Mělo by platit, že jeden recenzent dokáže podrazit nohy velkému producentovi
nebo ho alespoň donutit k zamyšlení. To ale neplatí a hodně západních novinářů
si stěžuje na vysoký tlak ze strany produkčních.

13. Baví tě šaškovat v Level TV? Užíváš si svůj „plac-time?“ Vyhovuje
ti nynější (a spíše dřívější) zábavný formát pořadu?

O LTV v první řadě uvažujeme jako o způsobu, jak poskytnout lidem lepší obsah,
než jaký najdou na internetu. Prodejnosti časopisů globálně klesají, protože
internet poskytne informace/dema/trailery rychleji. Level TV je nespoutaná a
s podporou Jirky Pavlovského i rozumná zábava, kterou na netu nikdo nenajde.
A ano, baví mě to. Neskutečně. Atmosféra, která při natáčení panuje a posléze
postprodukce je prostě skvělá. Myslím, že se nám daří bavit diváky stejně, jako
se bavíme my. A o tom to je…
LTV se rozvinula do samostatné sekce. Je sledovaná, máme ohlasy. Uvědom si,
že jde o něco ojedinělého i v porovnání se Score. Nad pořadem se potkali skvělí
lidé: Lukáš Grygar, Petr Dragoun, Jirka Pavlovský. Kreativní, zkušení, inteligentni,
ochotní experimentovat. A otázka zní: proč ne? Máme možnost, jak udělat časopis
atraktivní, tak jí využíváme.

14. Periodikum, z kterého tě zná většina čtenářů se zove
Level. Není to však tvoje jediná štace. Píšeš například do National Geographic,
tvé články a fotografie přebíra iDnes. V minulosti jsi přispíval například na
Neviditelného psa, Bonusweb nebo do Ikarie. Kde bereš čas na takové obrovské
větvení zájmů?

To by mě taky zajímalo.

15. Medvěd?

Brtník!

16. Jak si představuješ svět za takových dvacet let?
Neděsí tě představa technokratického světa pokrytého železnou pokožkou jako
je například realita Pátého Elementu či Matrixu?

Na to nebudou peníze. Lidé ve velkých městech budou žít pořád stejně hekticky
a často nesmyslně. Ekonomika si projde nějakým tím převratem. Afrika a arabské
země se budou řezat (za dvacet let už bude možná dořezáno), protože nikdo nebude
schopen vymyslet tak silný kulturní dialog, aby přemohl obchodnické zájmy Evropy
a Spojených států. Island se asi potopí. Spojené státy se asi ztratí ve vnitřních
problémech. Nene, na realitu Pátého elementu bychom na téhle planetě museli
žít jednotně a mít stejné ideály. A mě bude za dvacet let 46 let a doufám, že
budu bydlet někde v Africe, obklopen knihami, hrami, filmy a dostatečným množstvím
tabáku do vodní dýmky. A že prostě budu jen číst, co si lidé mysleli o světě
předtím a pátrat po tom, jestli je na globální úrovni reálná a praktická naděje
na světlé zítřky…
Realita Matrixu ve smyslu zotročení programy? Určitě: to už je teď. Já stejně
jako ty jsem otrok internetu. Google a Wikipedie a AllMusic.com a IMDB.com.
Naše externí paměť. A nějak zvlášť mě to netrápí. Takový je svět. Kamarád říká:
dokud panuje tahle bohem posvěcená internetová anarchie, tak si jí musíme užít,
protože za deset let už může být internet příliš korigován a cenzorován vládou.

17. Novináři většinou pouze informují, informují, infor….Vidíš
ty ve své tvorbě nějaký vyšší cíl? Chceš vychovávat mladou generaci aby nebyla
příliš „jednoduchá“ nebo svými články chceš hlavně pobavit? Máš v tomto ohledu
nějaké vzory?

Recenze jsou názorem: něco říkají. Stejně tak komentáře nebo úvahy. Proč a jak
píšu jsem odpovídal o pár otázek nahoře.
Zprávy informují. Tedy: by měly.

Moje vzory a zdroje jsou různé a nechci je prozrazovat! 🙂

18. Vysnil sis kariéru novináře nebo jsi měl úplně obyčejné
představy každého malého kluka typu „chci být kosmonaut nebo popelář?“

Jasně, že jsem chtěl být kosmonaut! Ale nějak se nezadařilo… Tak jsem si alespoň
koupil hektar marsovské půdy. Jeden kluk ze základky vždycky viděl traktor nebo
buldozer, zíral jako hypnotizovaná myš a říkal: až budu velký, budu dělníkem.
Mám nejasné tušení, že se mu to podařilo. Aspoň někdo dělá v dospělosti to,
co si vysnil v dětství.
Novinařinu mám z matčiny strany v krvi a čistě egoisticky mi přijde jako jedno
z mála povolání, které člověku poskytuje nějaké duševní uspokojení, peníze a
čas. Pro mě je hrozně důležitá mezilidská interakce. Potkávání nových lidí.
Diskuse. A to novinařina umožňuje, stejně jako cestování. Nechci skončit s partičkou
hospodských kámošů, se kterýma budeme kritizovat život, vesmír a vůbec, protože
to by bylo smutné. Takové zavření dveří do světa. Ale určitě se jednou unavím
nebo totálně zblbnu. Jak říká Ivan Adamovič: „Já už jsem takový vyhořelý.“ Kdy
to bude, netuším. Zatím se nezdá… 🙂

19. Charakterizoval by ses jako samorost? Alespoň na okolí tak možná
působíš…nevlastníš televizi, posloucháš muziku, při které už jen vyslovení
názvu láme jazyk, jsi zarostly jak Ezau, jsi vegetarián.

Bednu mám. Na dokumenty a usínání. Ty pořady jsou tak debilní, že člověka úplně
otupí a pošlou ho do říše spánku za dvě minuty.
Hudbu poslouchám, protože znám Lukáše Grygara a Oldu z kapely Znouzectnost a
mojí matku, což jsou tři nevysychající zdroje podivností. Třeba Klaus Nomi.

Dneska jsem se oholil, sorry.
A jsem vegetarián tak nějak ze setrvačnosti.
Asi jo, samorost, protože si mě oblíbí jen málo dívek – a ty jsou
takové samorosty, až se děsím, že by mohly být mým odrazem 😀 .
Ale zase jsou super, no. Hm.

20. Na kterou hru z toho nepřeberného množství, které jsi měl možnost
hrát vzpomínáš jako na nejlepší?

Boulder Dash a X-Wing. První herní transy, které si pamatuji. Nepřeberné množství
dalších, samozřejmě 🙂

21. Chtěl by ses jako Pavel Dobrovský octnout v nějaké jiné historické
epoše?

Ne, jsem spokojený tam, kde jsem. Většina historických epoch je hrozně idealizována
a lidi se neuvědomují, že to bylo přece stejně strašný jako dneska. 🙂 Možná
bych se rád podíval na tu chvíli, kdy sem mimozemšťané vyklopili do moře kontejner
genetického odpadu s tím, že třetí planeta Sluneční soustavy stejně nemá šanci
na život. Ale pak bych se hrozně rychle chtěl vrátit zpátky.

22. Tvá
přezdívka Luke pochází ze ságy George Lucase – Hvězdných válek. Opravdu
by ses chtěl převtělit do těla Luka Skywalkera nebo bys byl raději malým Ewokem
nebo něčím úplně jiným?

To už je dávno. Viděl jsem Star Wars v osmdesátých letech na VHSkách propašovaných
z Kuvajtu. Tehdy mi film otevřel oči, i když dnes jsem už vůči němu skeptický.
Našel jsem obecně ve sci-fi a konkrétně v Star Wars víru v technologii a jiné
zítřky. Prostor pro snění, zázraky, kterých bylo dosaženo vědou.
Jasně, chtěl bych být rytířem Jedi. V nové trilogii to přece byla celkem velká
cool párty při ohánění se světelným mečem.

23. Sice sport moc nesleduješ, ale přesto, je rozumná a dobrá myšlenka
na uspořádání olympijských her v Praze v roce 2020?

Změnil bych disciplíny. Třeba bungee jumping; horolezení; soutěž v čelním narážení
do stromů; utíkání tunelem před metrem… něco atraktivnějšího. Pak bych byl
pro organizování v Praze. A nenapadá mě logický argument, proč bych měl být
proti.

24. Jsi rád, že píšeš pro Level?

Miluju Level!

25. Je nějaká otázka na kterou se tě nikdy nikdo nezeptal a ty by si
na ni moc chtěl odpovědět?

Chtěl bys domů slona indického?
Ne.

…nebo možná jo.