Painkiller

Tak jsem po dlouhé době dostal chuť na nějakou bezduchou odpočinkovou hru a soudě podle toho co psala kritika o Painkillerovi nezdálo se lepší volby. Kupodivu tato bezduchá střílečka nepostrádá intro, věru zajímavé. Nicméně Painkillerovi bych milerád tento jeho „plus“ včetně všech ostatních filmečků prominul, protože jsou po technické i obsahové stránce odpudivé. Gumoví panáci pohybující se dřevěnými pohyby, kteří v intru vystupují mi připomněli úvodní humus k Medal of Honor. Nejhorší na tom všem je že se autoři pokouší filmečky hru jaksi zvážňovat což se míjí účinkem o několik tisíc mil. Děj stačilo shrnout do jednoho slova – „střílení“ a nezatěžovat hráče trapným příběhem. Autoři mě tímto tedy hned na začátku velmi zklamali protože slibovali opravdu „nehorázně bezduchou střílečku“ a tento svůj slib nejspíše proto, aby se přiblížili současnému standardu, nedodrželi.

Rozhořčen intrem vrhnul jsem se tedy do samotné hry, která mi rázem spravila
náladu. Hordy kostlivců ozbrojených meči a další podobná havěť vrhla se na mě
ve striktně lineárně navržených úrovních nepostrádajících kvalitní architekturu.
Engine Painkillera v kombinaci s licencovaným fyzikálním modelem Havoc dokáže
vykouzlit velmi efektivní scény, zejména připlete-li se vám do cesty větší množství
protivníků – k čemuž dochází jednoduše stále. 🙂

Úrovně jsou rozděleny vždy na několik oblastí ve kterých musíte nejprve vyhladit
všechny nepřátele (s žádnými přáteli se stejně nikdy nesetkáte) a až teprve
pak můžete pokračovat dál průchodem s ukládacím místem. Design tématicky rozmanitých
map je po stránce architektonické obstojný – při vašem putování budete mít na
co koukat… Bohužel se ale autoři nevyvarovali omílání stále stejného klišé
– chodba, velká místnost, chodba. 🙁

Modely potvor obstojně se animující a odlétajícími končetinami obohacené nepostrádají
notnou dávku originality, občas jsem se i zasmál. Horší je to ale s modely zbraní
které nevypadají nikterak převratně, naštěstí je alespoň jejich efekt většinou
"komický". Už základním rotačním sekáčkem můžete dělat pěkné kousky
– jednak je možné použít ho jako mixér na blízko nebo roztočenou čepel vystřelit
do dálky… věru dědek Mounfield by záviděl, protože tohle jeho sekačka opravdu
neumí. Sekáček k tomu všemu ještě zvládá jednu docela originální věc – když
je jeho čepel vystřena do dálky neroztočena tak se natáhne mezi vámi a čepelí
paprsek řezající maso nepřátel, kteří se do něj dostanou, nebo kterým tam pomůžete.
😉 Paprsek je natažený ale jen v případě když je váš zaměřovač namířen na vystřelenou
čepel, takže ovládání tohoto kousku zejména ve vypjatých situacích potřebuje
hodně cviku. Další roztomilá hračka je vrhač kolíků, který v sekundárním režimu
funguje jako klasický granátomet. Granáty nejsou nic nového, kolíky jsou o poznání
invenčnější, obzvláště připočtete-li fakt že je s nimi možno přibít řadové nepřátele
ke stěnám. Ostatní zbraně jsou ale ku velké škodě naprosto běžné a ničím novým
neoplývající, což v pokročilejší fázi hry značně přispívá k rostoucímu stereotypu.
🙁

Rychlou hudbu, která tvoří příjemnou kulisu pro vaše snažení, po chvilce přestanete
vnímat. Je to dáno tím že se budete jako správný střelec spíš soustředit na
přesné zaměřování nepřátel a rychlé úhybné manévry než na poslech.

Painkiller je dobrá hra, i když nedosahuje ani zdaleka kvalit Dooma nebo Quaka,
kteří oba kladli větší důraz na atmosféru a komplexnost úrovní – působili tak
jaksi celistvějším, vyzrálejším dojmem…. Bůhví třeba Painkiller časem vyzraje
a stane se z něj kult. Já jsem v tomhle ohledu spíš skeptik, protože alfa a
omega pro úspěch takovéto hry v globálním měřítku – multiplayer, se nedá u tohoto
titulu hrát zatím jinak než přes LAN, hra po internetu je díky špatnému online
kódu pouze pro sebevrahy. 🙁

+++ bezduchá akce
++ engine zvládající velké množství protivníků na scéně
+ nevšední lokace s kvalitní architekturou
+ občas jsem se u hry zasmál 🙂
– hw nároky stoupají zároveň s počtem nepřátel
— brzy propadá stereotypu
— pokus o příběh
— nezvládnutý online kód