Doom 3

Legenda se po letech pro někoho více, pro někoho méně nesnesitelného čekání vrátila. Je hodna svého jména, nebo vrhá stín na své předky – potažmo autory? Odpověď není vůbec jednoduchá, přijměte tedy mou malou pozvánku na exkurzi zachytávající chronologicky pocity, které mnou během hraní tohoto kousku prostupovaly.

Přeskočím
poměrně nezáživnou část vkládání CD do mechaniky a průběh ničím výjimečné instalace.
Vrhnu se rovnou na první okamžiky po spuštění hry samotné. Úvodní animace, ve
které je logo ID softu vyobrazené jako tetování na jakémsi kybernetickém srdci,
působí docela majestátně, autoři nám tedy opustili populární suchou vytesávací
animaci z Quaka 3. Žádné intro se ale po shlédnutí loga nekoná, toho se dočkáte
až po nakliknutí nové hry v poměrně sterilním ale zato pěkně přehledném menu.

U menu se chvíli zastavím, neb mi přišlo proti srsti malé množství voleb nastavení
grafických detailů které se zde dají vybrat – takže nebohým hráčům, kteří si
budou chtít hru opravdu optimálně nastavit, nezbude než editovat config. Výchozí
nastavení které doom3 sám vyhledá tak aby sedlo vaší konfiguraci (ve většině
případu to budou nejmenší detaily ;)), vás asi moc nenadchne, ale což dá se
to. Samotný vstup do hry po vybrání new game a patřičné obtížnosti, způsobí
nejedné osobě, která se trochu zajímá o grafické enginy, menší šok. Přehraje
se sekvence v níž vidíte letět malou raketku s vaší maličkosti vstříc temným
zákoutím zatím ještě fungujicí kolonie na Marsu. A nebyli by to ID aby se nepředvedli
hned v úvodu – ona video sekvence je totiž zobrazená přímo v enginu hry na monitoru
do kterého civí člen koloniální administrativy.

Chvilku
před vámi přistane dvojice zatím ještě záhadných chlápků, kteří sem přijeli
něco vyšetřit. To nás ale nemusí v tomto momentě vůbec zajímat, podstatné je
to co se vám míhá na monitoru – pokud se vám to tam tedy míhá plynule a netrhaně.
V případě že tomu tak není tak honem snížit detaily, ale to už to pak není vůbec
hezká podívaná… věru bez nadprůměrného počítače s grafickou kartou ověnčenou
minimálně 64MB RAM Doom 3 nezkoušejte, jinak se dobrovolně připravíte o 90%
jeho „kouzla“.

Po chvilce rozkoukávání v lesklých interiérech řídícího střediska kolonie,
vás nadřízený kapitán, coby novou posilu bezpečnostních složek, zaúkoluje najít
zatoulaného vědce. Mírový úvod naznačuje, že se tu někdo nechal inspirovat Half-lifem
a ne zrovna moc šťastně. Naštěstí ono hledání vědce nebude trvat dlouho a záhy
se začnou dít věci které jste od Dooma 3 očekávali. Kolonii napadnou hordy démonů
kteří přetvoří původní obyvatele na roztomilé zombíky a obohatí zdejší faunu
o pár nových živočisných druhů – vesměs remaků starých známých monster z předchozích
Doomů.

V
ID si oblíbili survival horory typu Resident Evil a tak se v Doomu 3 hraje mnohem
více než ve standardní 3D střílečce na strach. Jak to udělali? Jednak perfektním
ozvučením, kdy potvory častokrát pouze slyšíte a dušujete se kdepak asi jsou.
Dále pak zejména zpočátku velmi frekventovanými předělovými sekvencemi ala Half-Life
a velkou hustotou tmavých míst v mapách – takže vám nezbude nic jiného než si
často svítit baterkou. Narozdíl od Halfa zde ale zároveň s puštěnou baterkou
nemůžete používat zbraň, což ve vás nejednou vyvolá pocit tísnivé bezbrannosti.

Vstup do hry – tedy poté co se něco zvrtne – je vskutku bombastický. Podobně
jako v Half-lifu se kolem vás děje plno věcí – v radiu slyšíte zoufalé nářky
členů bezpečnostních složek bojujících s neznámým zlem, bojíte se, všímáte si
velmi detailně zpracovaných modelů prvních zombíků a celý Doom 3 vypadá jako
horký kandidát na nejlepší 3D střílečku posledních let.

Pak
se ale něco zvrtne pro změnu v herním konceptu – autoři nedokáží udržet počáteční
dynamiku, začnou šetřit s předělovými sekvencemi a zatěžovat hráče trapňoučkou
zápletkou na kterou kladou zbytečný důraz. Herní prostředí situované z velké
části do prostor koloniálních budov, byť vypadá po grafické stránce úchvatně,
nabízí stále tu samou lineární klišovitou výstavbu úrovní která je ostudou pro
ID – zejména vzpomenu-li si na komplexní levely prvního Quaka.

Úplně chápu motivy některých hráčů na internetových fórech, kteří Doom 3 odhodili
do žita dřív než ho dohráli, protože tento kousek prostě postrádá to co měli
původní Doomové a ještě k tomu přihazuje nesmyslné vychytávky jako pokus o příběh.
Nepřátelských monster je zoufale málo – jen vyjímečně bojujete s více než 3mi
zároveň, jejich inteligence je také velmi slabá. Na počáteční lekání se v temných
koutech si rychle zvyknete, asi proto že lenoši v ID rychle upustili od předělových
sekvencí kdy na vás potvora vyleze například z větrací šachty a začali vám monstra
jednoduše teleportovat do zad – zkráceně řečeno vrchol trapnosti. Do toho všeho
vás neustále otravuje teplé PDA, které s sebou hlavní hrdina nosí a do kterého
se mu stahují záznamy z nalezených disků – většinou emaily mrtvých obyvatel.
Ony záznamy si musíte číst, protože do nich chytráci autoři zakomponovali přístupové
kódy ke dveřím a nějakou fraškovitou sci-fi slátaninu zvoucí se příběh.

Příběh,
proboha kdo by to kdy od Dooma očekával? A přesto v ID zariskovali a prohráli
na celé čáře se silně céčkově laděným vyprávěním o vás coby neohroženém mariňákovi,
šíleném vědci který chce teleportovat peklo na Mars a dvou postraních postavách
(inspektor a jeho ochranka), které jsou tu jen proto aby nakonec zhebly.

Pokud jste čekali něco výjimečného budete zaručeně zklamáni, pokud se spokojíte
s průměrnou 3D střílečkou říznutou podprůměrným survival hororem s nadprůměrným
grafickým enginem, který ale sráží trapárny jako špatná animace potvor a podobně,
tak jste na správném místě. Doom 3 prostě není Doom, další hry založené na jeho
technologii na tom snad budou lépe…

+++ nadupaný, jakž takž optimalizovaný engine
++ zvuky vydávané monstry
+ zpočátku atmosferické
+ souboje s velkými bossy
– jednoduché
— málo nepřátel na scéně
— teleportování nepřátel
— putování omezeno na malé prostory
— hudba
—- příběh (fakt že tu je a je vám vnucován:))