Ďáblova páteř

Rádoby hororů posledních pár let vzniká jak hub po dešti, těch jedlých hříbků je mezi nimi ale menšina která je utlačovaná obrovskými koloniemi jedovatých muchomůrek, které diváka akorát otráví. Není se čemu divit neb podhoubí tohoto žánru, které filmový průmysl soustavně kypří a hnojí, je nasáknuto pěkným balíkem dolarů.

Ďáblova
páteř nebo chcete-li Devils Backbone či Espinazo del Diablo 🙂 je španělsko
mexickým mixem mezi hororem a mezilidským drama, který většina kritiků označila
za houbu jedlou. Mexický režisér Guillermo del Toro, jehož posledním kouskem
je velmi nepovedená akční splácanina Hellboy, obyčejného českého diváka asi
nejvíce zaujal o trochu lepší akční, také splácaninou 🙂 Blade 2.

Bohužel
jsem nikdy neměl šanci shlédnout del Torovi rané krátkometrážní horory nebo
povedený psychologický horor Cronos (Stroj času), takže jsem tohohle chlapíka
dost podcenil. To co předvedl v Ďáblově páteři totiž rozhodně nemůže být považováno
za akční splácaninu na objednávku jako jeho poslední dílka zaštítěná americkými
studii.

Film
je zasazen do na horory velmi nezvyklého autentického prostředí – Španělska
roku 1939. V zemi právě finišují tříleté boje mezi republikány a vítěznými nacionalisty
generála Franca, který si dělá podobně jako v Německu Hitler co chce a jen naivkové
doufají v intervenci spojenců. Nás budou zajímat osudy obyvatel jednoho hodně
odlehlého sirotčince Santa Lucía, kam je svým poručníkem odvezen i hlavní hrdina
– desetiletý Carlos :), který je zde zpočátku vystaven šikaně ze strany ostatních
chlapců – zejména nejstaršího Jaimeho. S kolektivem se časem sžije, nicméně
zůstane tu něco co mu stále nedá spát, záhadné zjevování ducha mrtvého kluka
Santiho, který mu chce podat akutní sdělení o tom kdo ho zabil. 😉

V sirotčinci
kromě pozůstalých dětí po obětech občanské války živoří pochopitelně i personál
čítající na nožní protézu odkázanou ředitelku Carmen, filozofujícího profesora
Casarese, mladou učitelku Conchitu a nervního školníka Jacinta. Carmen miluje
Casarese, jenže ten ji vzhledem ke svému stáři již v posteli nedokáže řádně
uspokojit, takže se častokrát uchyluje do náručí mladého Jacinta, který spolu
se sirotkem Jaimem pro změnu miluje lehce naivní Conchitu. 🙂

Dementní
mišmaš, říkáte si… 😉 To jsem se ale ještě nezmínil o jedné z hlavních devíz
Ďáblovy páteře – skvělých hereckých výkonech prakticky všech protagonistů, kteří
dokonale vykrývají občasné výkyvy scénáře, na kterém je zajímavé především to
že přikládá stejnou důležitost jak hororovým scénkám kdy Carlose pronásleduje
po stylových chodbách sirotčince Santiho duch s dírou v hlavě, tak věrohodnému
odkrýváním vztahů mezi ústředními postavami.

Doprovázen
perfektní prací kamery a atmosferickou hudbou plyne děj jak po másle a divák
se rozhodně nenudí, i když je mu třeba už jasné kdo byl Santiho vrahem, který
ještě stihne ke konci natropit mnoho zkázy. Žádný převratný happy end se ale
konat nebude, nevinní budou umírat a možná přijdou i nějaké ty slzy dojetí.
😉

Ve výsledku
na mě toto drama s příměsí duchařiny zapůsobilo příjemným dojmem, nedá se říci
že by se jednalo o přímočarou primitivnost ale na druhou stranu se nejedna ani
o přesložitý intelektuální hlavolam. Prostě film tak akorát s náznaky neotřelé
originality, ve kterém Guillermo del Toro jako jeden z dalších ukázal že se
dá natočit kousek, který dokáží akceptovat masy a který nemusí být zároveň nutně
primitivní.

Drama / Horor
Mexiko / Španělsko, 2001, 106 min

Režie: Guillermo del Toro
Hrají: Eduardo Noriega, Marisa Paredes, Federico Luppi, Irene Visedo