Civilization

Civilizace – první tahová strategie, kterou jsem kdy slintajíce viděl. První tahová strategie, kterou jsem slintajíce hrál. První droga, kterou jsem kdy užil (poslintaný) – a podlehl jí.

Jistě si každý z vás vzpomene na tu úžasnou dobu, kdy se zčistajasna objevil váš nejlepší mechnický přítel – dostali jste počítač a spustili první hru. Ve škole a vůbec všude jinde jste pak nemysleli na nic jiného, než na ten slastný okamžik kdy opět stisknete tlačítko power a následně rozběháte nějakou tu hru. Čert ví, jestli tohle není nějaká prokletá forma lásky. Pro mě tou hrou byla právě Civilizace. Můj miláček mezi hrami, skvost, který nejen v mém případě způsoboval prakticky okamžitou závislost.
Primitivní, ale za to proklatě efektivní symbolická grafika, pár tónů PC speakru, pekelně vychytaná herní pravidla a váš rozum jak v kleci chycený, nemůže ven… nechce ven. Není se čemu divit, vždyť realita je až na pár světlých míst tak odporná, no fuj. Je tomu vskutku tak, Civilizace patří do té vzácné skupiny her které nejen že vynikajícím způsobem suplují realitu, ale zároveň vás přece jen úplně nevyždímou do morku kosti, nechají vás trochu obohacené, teď si jen nemůžu vzpomenout o co. Každopádně cítím se být obohacen a rozhodně nelituji těch „promarněných“ dnů strávených s touhle perlou.

Co že to stačí ke štěstí? V případě Civilizace je toho zdánlivě málo, přesto za touhle sotva megabajtovou hrou stojí takřka celé lidstvo. Od doby kamenné až po hypermoderní budoucnost, provádíte svou svěřenou kulturu a pokoušíte se přežít, posléze expandovat a pak dobýt celý svět, či snad kolonizovat Alphu Centauri? Simulovat celý svět není lehké, proto v Civce fungují velice jednoduchá pravidla a zákonitosti. Osadníci založí střed skoro všeho dění – město a v něm je možné budovat jak sociální vybavení – sípky, chrámy (včetně divů světa), které vám přidávají nejrůznější bonusy, tak vojenské stavby a jednotky. Z okolí města se získávají potraviny, nutné to krmivo hladových krků měšťanstva a suroviny symbolizované štítky. Vše co se ve městě staví spotřebuje každé kolo všechny štítky které město vyprodukuje a teprve bude-li uspokojen požadavek na vyprodukované štítky se stavba či jednotka postaví. Musíte se též starat o daně, financování vědců, a daň z luxusu – velice dobrá věcička která by ČR jen prospěla. Na všechno dění nahlížíte hezky ze shora, jako bůh všemohoucí, vzhlížíte na mapu světa rozdělenou na čtvercová pole, kdy na každém z nich může stát velká symbolicky ztvárněná jednotka či město. Pravda čtverce nejsou hexy, ale tady nejsem v dračím doupěti.

Na světě nejste sami a tak dříve nebo později dojde ke styku s jinou civilizací. Jestli to bude styk bolestný, nebo mírový to je jen na vás, bohužel možnost pohlavního styku se rozhodl Sid Meyer ze své hry vyškrtnout. Ať tak či onak válce se vyhne jen málokdo, a o lidech to platí trojnásob, takže své vojenské jednotky, charakterizované parametry útok/obrana/počet tahů na kolo dříve nebo později využijete. Byť není bojový aspekt civilizace zdaleka tak „strategický“ jako ve specializovaných tahových hrách, trochu té taktiky přece jen uplatníte, nesmím zapomínat na to že u tak komplexní hry jako civilizace by byl složitější systém soubojů spíš na obtíž – obzvláště při bitvách mohutných armád by asi jeden už tak dlouhý tah trval několik hodin.
Diplomacie mnoho možností nepřináší a tak si o nějakých zákulisních intrikách můžete nechat jen zdát, jediné co můžete kromě vyhlášení války/míru/aliance dělat je výměna vynálezů. Konec konců tenhle problém civilizačních her nebyl do dnes úplně k mé spokojenosti odstraněn a i ve vynikajícím a jediném důstojném pokračování Civilizace – Alphě Centaruri nebyl tenhle aspekt pořádně rozvinut.

Na dnešní poměry působí Civilizace kapku archaicky obzvláště postavím-li vedle ní její mladší jednovaječnou a takřka totožnou sestru Civilizaci 2, či snad vynikající mladou krásnou plodnou a žádoucí Alphu Centauri, která jako jedna z mála dokázala vyvrátit mé tvrzení, že se stará legenda nedá pokořit. O Civilizaci 3, či různých jiných plkancích se raději nezmiňuji. Minulost je minulost a tak stejně jako si lidé prohlíží staré fotky není od věci sáhnout po staré dobré civce a občas se slzem v oku tiše prokázat čest herním bohům a bohyním.