Blur Biography

Historie kapely Blur se
datuje až daleko do chmurných dní roku 1980, kdy se setkali Damon Albarn a Graham
Coxton, tehdy studenti Stanwayovy školy ve městě Colchesteru v Essexu.
V této škole oba navštěvovali tradiční sbor, ve kterém ,věřte
nevěřte, zpívali oba chorály. Už to předurčovalo jejich
život. Oboum byl do vínku dán velký hudební talent.

Londýňan
Damon je synem Keitha (bývalého rockera, jehož kapela Soft Luminary byla jednou
ze zakládajících kamenů žánru psychydelického rocku.) a Hazel. Rodina se
přestěhovala do Colchesteru v pozdních letech sedmdesátých, mladý
Damon byl ihned zapsán do hudebního kroužku (hrál na piano) a do dramatické
akademie.

Graham, který se narodil na letecké
základně v Německu, byl též synem hudebníka a stejně jako
Damon se přistěhoval do Colchesteru na začátku 80. let. Na Staynwayi
byl zapsán do hudební školy, kde se učil hrát na saxofon. V tu dobu
ještě nevěděl, že na saxofon bude hrát i v Blur, sice jednou
jedinkrát (píseň Jubilee – album Parklife), ale přece. V jeho
dvanácti letech též začal hrát na kytaru.

Další
člen kapely, Alex James se narodil v Bourneymouthu na jižním pobřeží
Anglie. Do Londýna se přistěhoval na přelomu 80. a 90. let aby
mohl studovat na Goldsmith College, kde také poprvé potkal Grahama. Jejich spolupráce
byla jen otázkou času.

Dave Rowntree, syn zvukaře
radia BBC a matky hrající na piano v britské filharmonii, se velice brzy
osamostatnil a sám se začal učit hrát na bubny.

Tito čtyři muži založili
kapelu, ve které se mísí punk, rock a inteligentní pop. Kapelu tvořili
na začátku (a až dodnes) v roce 1990 v sestavě Damon Albarn
(zpěv, občas piano), Graham Coxton (kytara), Alex James (baskytara)
a Dave Rowntree (bicí).

Historie
kapely nabrala obrátek hned po prvním vydaném singlu *There is no other way*,
který se stal hitem jara ve Velké Británii roku 1991. Na tomto songu se poprvé
s Blur podílel producent Stephen Street, který vyprodukoval všechny písničky
kapely Blur až na jednu z alba Parklife.

Debut kapely Blur jménem Leisure,
byl vydán v srpnu roku 1991. Byla to kolekce songů, ve kterých se
mísila explosivnost kytar a vokální vyzrálosti z dob Beatles. Damon se
proměnil ve velice dobrého autora písní, lehce kritizoval tehdejší poměry
v Anglii, ale nestala se z toho jen snůška hnoje, jako u některých
samozvaných rebelů tehdejší doby. Průlomem v této oblasti se
stala skladba *Modern Life Is Rubbish*, která byla pojmenována dle graffiti
na které Damon koukal každé ráno když se podíval z okna. Byla to dá se
říct historická píseň, mapující historii Spojeného království od 16.
století až do dnešní doby.

Moderní
pohled na Anglii byl přednesen na třetím albu jménem *Parklife* (NO.
1 v dubnu roku 1994), které se analyticky, často až profesorsky dívalo
na tradiční anglické fobie a neúspěchy. Hudba na tomto albu byla čistou
směsicí kytar, basy, bubnů a nádherně plastických zvuků
piana, odstavila na druhou kolej typické výplody pop-kultury tehdejší doby.
Za toto album dostali Blur dokonce 5 ocenění BRIT Awards v roce 1995.

Několik
měsíců poté vydali v neuvěřitelné rychlosti další album,
tentokrát pod jménem *The Great Escape*. Jejich muzika dávno překročila
tradiční pop. Banjo, harmonika a podivně naladěné klávesy byly
hlavními devizami tohoto alba. Toto album slavilo úspěch v každé zemi,
do jejíchž obchodů se dostalo. Chytlo každou věkovou skupinu a dočkalo
se kladných hodnocení ve všech odborných periodikách, 1 milion prodaných kusů
jen v Anglii už o něčem svědčí.

Album
s názvem *Blur* bylo vydáno v polovině roku 1997 a byla to odpověď
na tehdejší trend amerických rockových skupin a zároveň se v něm
mísila Grahamova zasněnost a Alexova a Damonova nově objevená láska
k panenské přírodě Islandu. Už dříve pronikaly na povrch
náznaky rivality mezi Blur, Oasis a Verve ale právě album *Blur* je vyhrotilo
do maximální výše. Sbírka písní, které přitopily pod kotel a daly jiskru
ke kanónu jménem Blur. I tak by se dalo nazvat ono album. Nemohu samozřejmě
opomenout geniální píseň *Song 2*, která byla do hitparád nasazena jako
číslo jedna a tuto pozici si udržela dlouhých pět týdnů. Je kuriózní,
že vystřídala na čele Verve, kteří několik dní předtím
vyšoupli Oasis. Od vydání *Blur* se jednotliví členové kapely začali
věnovat vlastním projektům. Ovšem nevyprodukovali téměř
nic, o čem bych se mohl zmínit.

Jejich
předposlední album *13* (vydáno 2001) reprezentuje prolomení tradičních
*blurovských* melodií a také je to první album na kterém se nepodílel Stephen
Street. Sám Damon to okomentoval takto: *Udělali jsme pořádný kus
práce pod Stevem, ale je na čase vydat se vlastní cestou.* Na albu je možno
najít spoustu skvělých věcí, od Tender (jež Alex označil jako
nejlepší písničku od Blur) přes prvky blues v *No Distance Left To
Run* až k mírně usměvavé *Coffee and TV*. Dalo by se označit
jako pokus o natočení něčeho nového, o průchod vlastní cestou.
Ukazuje skupinu v celé její kráse a bez zábran. Mindráky byly zcela vypuštěny
a dalo by se to označit jako takové malé bilancování desetileté historie
kapely.

O
prázdninách letošního roku 2003 byl vydán zatím poslední kousek do sbírky všech
fandů. Zove se *Think Tank* a obsahuje absolutně různorodé písně,
žánrově si téměř vůbec nepodobající. První singl Damon označil
jako monolog, což o lecčems vypovídá. Pro ty pomalejší, příklon k jeho
dávné radosti, herectví, se projevuje právě na tomto albu.

Co říci na závěr? Snad
že Blur jsou snad spolu s nenáviděnými Oasis jednou z posledních
novátorských držav nejen v Anglii, ale celosvětově. Pevně
doufám, že mezi členy kapely nikdy nebude panovat vzájemná nevraživost,
a že nás věrné posluchače oblaží ještě nejednou deskou.