Arx Fatalis

Již dlouhou dobu jsem si nezahrál nějaký pořádný dungeon nesoucí se v duchu starých dobrých časů. A právě proto jsem byl víc než mile překvapen, když mou cestu konečně zkřížilo věhlasné RPG Arx Fatalis. Ne že by se jednalo o nějaký veskrze staromódní počin, nicméně, ani autoři sami se netajili svou inspirací ve starých dílech zaniknuvšího studia Looking Glass, autorů prvních dvou Thiefů, System Shocků a mnoha dalších kvalitních her. Studnicí nápadů, ze které bylo při tvorbě Arxu hojně čerpáno, se totiž stala právě Looking Glassí dvoudílná série Ultima Underworld (dále jen UU), jejíž první a v zápětí i druhý díl zazářil koncem roku 1992 (v roce 1997 pak vyšla předělávka jedničky na Play Station – dnes se jedná o velkou sběratelskou raritu). Klasické krokovací dungeony byly v době vydání UU velmi populární, UU ale jako jedna z prvních v žánru předvedla svobodu pohybu ve 3D – a to velmi úspěšně.

Nevinný skřítek ještě netuší co se to na něj chystá za kouZlo. 🙂

Arx Fatalis, který je po technické stránce přece jen o trochu dokonalejší a
méně kostičkovatý, by se dal v klidu považovat za takovou Ultimu Underworld
3. Stejně jako jeho stařičký vzor, odehrává se i Arx celý pod povrchem zemským,
kam se lidé a všechna ostatní havěť uchýlili poté, co začalo vyhasínat slunce.
Staré trpasličí doly posloužili jako základ pro výstavbu masivního několikaúrovňového
komplexu, kde si akutním nebezpečím zocelené, dříve nepřátelské, rasy demokraticky
rozdělili patra na svá území. Netrvalo ale dlouho a vše se vrátilo do starých
kolejí, potvora pozvedla zbraň proti potvoře a opět se to mydlilo hlava nehlava.
Vachrlatý podzemní mír, i přes všeliké šarvátky, zatím stále jakž takž funguje,
někde ve stínu krápníků ale začíná procitat neznáme zlo. Zlo kterému budete
muset čelit. Takže… čelem vpřed!

Pořádná alchymistická pracovna – z kytiček rozdrcených hmoždířem a vody
zde vyrábité lektvary.

Hráčovo alter ego se probouzí ve skřetím vězení, nevědomé si svého jména a
ani toho co tu pohledává. „How nostalgic“ řekl by klasik, a my se
tak musíme pomalu prokousávat sladkou RPG vatou, než se konečně dozvíme co jsme
to vlastně zač… Začátek Arxu na mě zapůsobil velmi silně, ne snad proto, že
by mě uchvátila v ostatních hrách stokrát omletá amnézie hlavní postavy, fascinovala
mě především úžasná propracovanost prostředí a herního systému.

Nedejte na vzhled, trollové jsou v Arxu pomalí dobráci.

Rázem se naučíte kouzlit pomocí kreslení run do vzduchu myší (podobně jako
v Black & White), lovit ryby a opékat si je na ohníčku, časem pak dokonce
vyrábět jablkový koláč – mňam! Srdce každého RPG pozitivního kuchaře dozajista
zaplesá. 🙂 Arx ale není pouze simulátorem vaření, alchymie a očarovávání předmětů
– to bych šeredně mystifikoval. Jedná se především o poměrně lineární, střízlivou
akcí míšené, prolézací RPG. Hned vysvětlím použité pojmy!

S těmito krysolidmi moc společné řeči nenajdete.

Linearita, nad kterou stále někdo ohrnuje nos, je jedním z nejlepších prostředků
jak hráče vtáhnout do děje. Někteří autoři RPG to neví a tak vznikají ultra
otevřené, v jádru prázdné, hry jako Morrowind. Arx je krásné, v podzemí uzavřené,
mírně klaustrofóbické RPG, kde nenajdete spoustu nesmyslných subquestů, ale
jen ty, které oceníte. Bylo mi úplně jedno, že jsem si na každém kroku nemohl
vybrat ze 30 možných cest k cíli, ale většinou třeba jen ze tří, zato však hezky
vydlážděných.

Asi jste někde ztratil pravé oko, pane.

Standardní herní situaci v Arxu můžete vyřešit třebas opatrným prozkoumáním
prostředí, vykouzlením magického oka, které ho prozkoumá za vás, nebo bezhlavým
útokem na prvního nepřítele který se vyskytne. A nebude se jen bojovat, podzemní
lokace jsou plné různých hádanek a skrytých nástrah, takže mozek zaručeně zahálet
nebude. Stranou nezůstane ani diplomacie – s nejedním podzemním národem se dá
dohodnout na spolupráci bez nutnosti boje. V hlavním lidském městě nesoucím
název Arx je pak možno vesele nakupovat a tlachat s NPCéčky. Prostě klasika
jak má být.

Škoda, že takovýchto velkých, bossovitých potvor není v Arxu víc. 🙁

Svět Arxu působí velmi příjemným fantasy dojmem, máme tu zastoupenu většinu
populárních ras včetně nemrtvých potvor a hadích žen. Architektura úrovní je
na velmi vysoké úrovni, mapy jsou vzájemně inteligentně provázané a logicky
osídlené různorodou populací. Skřeti posedávají hezky u ohníčku, hádajíc se
mezi sebou… opodál jiná skřetí skupinka loví ryby v podzemním jezírku a nedaleko
živoří pár lidských obchodníků, kteří mají za ohrádkou prase. 🙂 Vše působí
přirozeně a coby pán jeskyně z dob minulých, musím autorům s úsměvem na rtech
odkývat, že je ekosystém jejich map vskutku vyvážený.

Pěkná mapa, bohužel si do ní přímo ve hře nemůžete psát poznámky. 🙁

Až doposud jsem pěl na Arx pouze samou chválu, bohužel s ní ale nyní musím
začít šetřit. Lidé z Arkane Studios totiž ve svých řadách evidentně postrádají
pořádné tvůrce příběhu. Čím blíž jsem byl konci, tím víc mě Arx začal odpuzovat
primitivní zápletkou. Jestli si autoři opravdu brali příklad z Looking Glass,
tak proč do příběhu nezakomponovali nějaké dramatické zvraty, které byly k vidění
třebas v Thiefovi? Co je to za RPG, když člověk už zhruba od čtvrtiny ví jak
to celé dopadne? Co je to za knihu na jejímž přebalu je napsán její úplný obsah?

Hadí ženy, coby dárkyně magie, zastávají v království velmi důležitou roli.

Kdyby měl Arx pořádnou zápletku – a nemluvím teď o ničem nemožném, jako o zápletce
z japonských RPG, ale třeba o něčem co bylo k vidění v první Baldurs Gate –
tak by to bylo v mých očích bezkonkurenčně nejlepší RPG, co za posledních pár
let vyšlo. Takhle je to hra sice zábavná, které ale dochází dech v momentě,
kdy začnete považovat její propracovaný RPG systém za samozřejmost. Škoda převeliká,
snad se autorům podaří napravit své chyby s Arxem 2, který prý poběží na enginu
Half-Lifu 2.

Ve hře sbíráte runy potřebné k sestavení kouzel.