Sonic

Ježek Sonic je bezesporu fenomén. Nedávno bych řekl že ho musí znát snad každý kdo má co do činění s počítačovou a konzolovou zábavou. Dnes však už jeho hvězda nezáří tak jasně, doby kdy se vydávaly hry na cartridgích už jsou nenávratně pryč a ani pokus s N64 úplně nevyšel.

Sám rád vzpomínám na první setkání se Sonicem, maskotem Segy. Bylo to někdy v roce 93 u kamaráda který vždy ostatní převyšoval v počtu drahých hraček. Už ve školce jsem mu záviděl velké množství transformérů a digitálních her do ruky. A právě on, předchozí majitel Mater Systému dostal užasnou černou mašinku, říkalo se jí Mega drive a zároveň s ní přišel na televiní obrazovku Sonic . Nikdy před tím jsem neviděl nic podobného, ta grafika, hudba a neuvěřitelná rychlost.

Počáteční vyražení dechu vystřídalo osmělování. Pochopitelně že u Sonica byl nával, nebyl jsem jediný obdivovatel této modré ostnaté roztomilé věci. Všichni chtěli hrát. Poprvé jsem uchopil do rukou elegantní ergonomický ovládač. Tři akční tlačítka byli k ničemu, stačilo jenom jedno pro skok a pochopitelně směrový ovládač. I přes zdánlivou jednoduchost není Sonic vůbec přehnaně lehká záležitost, tedy pokud si chcete levely užít a ne jen bezhlavě proletět – což někteří lidé rádi dělají a pak o Sonicovi napíšou, že je o ničem.

Princip této hry je v jádru prostý ale realizací geniální, s ježkem procházíte, tedy spíše probíháte, dobře navržené přehledné úrovně, které jsou tvořeny povětšinou členitým terénem, kde k cíli vede víc než jen jedna cesta. Po úrovních jsou rozmístěny žluté penízky, které ježek sbírá a nepřátele v podobě zrobotizovaných zvířátek. Sonic likviduje nepřátele když je uveden do stavu kutálení (vážně nevím jak to česky lépe popsat), nebo výskokem. Pokud se zrovna nekutálí můžou mu způsobit zlomyslní zlosyni újmu, buď z něj vyklepou všechny penízky – a pokud už Sonic u sebe žádné nemá zabijí ho. V prvním díle rychlý ježek ještě neovládá další typickou schopnost, roztočit se na místě a následně se rychle vystřelit, rozkutálet vpřed, tzv. Spin Attack.

Co by to bylo za hru kdyby v ní nevystupoval hlavní záporňák. Nelehkou úlohu Bosse hraje dr. Robtník, ten chce pravděpodobně změnit vše živé na roboty a ovládnout svět. Na konci každého aktu, který je tvořen třemi tématickými úrovněmi na vás čeká právě on a vždy o vlásek unikne smrti, jaká smůla. Myslím že kriteria příběhu hlavně podívám-li se na současnou herní scénu jsou splněna v případě Sonica na sto procent. Nemusím snad zdůrazňovat, že o příběh, byť plně vyhovuje potřebám hry, tu vůbec nejde, to hlavní je zábava. Smutné je, že Sonic nevydrží moc dlouho, jeho trvanlivost je přímo závislá na dohrání. Pravda autoři zakomponovali do hry motivační systém v podobě získání drahokamů v bonusových úrovních ale i tak Sonic je spíše doplňková pařba. Je ideální si ho zahrát jako takovou zahřívací hru před něčím „větším“.

Jeho reprezentativní charakter je zřetelný. Sega potřebovala přesně takovou reprezentativní hru, aby dokázala jako Nintendo na Maria nalákat hráče ona na Sonica. Dříve jsem považoval Sonica jako zarytý příznivce Segy za Mario-killera. Teď když už nejsem zaslepen a boje o lepšího maskota už dávno neprobíhají, neboť vyhrál ten kdo sám žádného maskota nemá alibistické Sony s Play Stationem (ale není všem dnům konec). Můj názor v současnosti je taky tak trochu alibistický. Sonic a Mario jsou odlišné hry, i když jsou obě hopsačky, každá se ubírá jiným směrem a má trochu jiné kouzlo. To co Mario ztrácí na rychlosti dohání na hratelnosti a tak bych mohl pokračovat. Nejlepším východiskem z této zákopové války by bylo, kdyby se stal Mario ježekem, nebo Sonic instalatérem, pak by vážně nezůstalo nic k řešení.

Ale přece jenom, to segácké vlastenectví ve mně úplně nevychladlo. Věřte, že Sonic je lepší než Mario. A taky si trochu rejpnu ať je to kompletní. Víte to? Mario je teplouš!

Žánr: hopsačka
Rok vydání: 1991
Výrobce: Sega
HW: konzole nejen od SEGY :)