Nový úvodník 2018

Při podvečerních procházkách s malou dcerkou mám nyní prakticky každý den příležitost zavzpomínat si na své vlastní dětství. To se totiž odehrávalo ve stejných panelákových kulisách, ve kterých dnes znovuobjevujeme zapadlá dětská hřiště.

Zjišťuji, že sídliště na okraji Prahy stále skýtá pestrou nabídku skrýší, bunkrů, vstupů do kanálů, raketových základen, vetřelčích hnízd a vůbec čehokoli myslitelného. Stačí zapojit trochu dětské představivosti, nebo inspirace načerpané z bezpočtu filmů, knih či PC her… 

Když přemítám o své minulosti, nelze kromě všech těch dobrodružných výprav, toho vymetaní křoví a kanálů, všeho hraní s legem, a bojování v dračích doupatech, nezmínit právě počítačové hry. Videohry byly jednou z nejvýraznějších ikon, ke kterým jsem vzhlížel napříč dětstvím a dospíváním. 

Auru výlučnosti videoher v mém životě jen umocňoval fakt, že jsem nebyl z movité rodiny a dlouho jsem se tak nedočkal vlastního PC. K dispozici jsem měl “pouze” levnější 8bitovou konzoli od Segy, kterou jsem si někdy v 5. třídě na rodičích s vypětím všech svých sil a jejich nervů vydupal.

Obstaróžní Sega Master System pro mě byl vítanou útěchou, bohužel ale jen na krátko – kdo by chtěl v době, kdy si již na hráče brousil zuby PlayStation, pařit zastarale vypadající 2d hopsačky?

Ani klon 8bitového domácího počítače Zx Spectrum, slovenský Didaktik, mě v polovině 90. let již nedokázal uspokojit. A to navzdory tomu, že jsem mohl před kamarády předstírat, že jde vlastně o PC a že je jeho velké externí trafo ve skutečnosti harddisk… Rázem jsem začal prahnout po něčem serióznějším, moderním a drsně vypadajícím. Naplňování této mé touhy zůstávalo odkázáno na hraní, nebo přihlížení hře u kamarádů, či na čtení článků ve videoherních časopisech.

Vtipné recenze publikované v magazínech jako Excalibur (mé první číslo bylo 30 z roku 1994), Score, Level nebo Gamestar, pro mě byly dlouhou dobu nejvýznamnějším zdrojem kontaktu s děním ve světě videoher. Styl psaní redaktorů jsem obdivoval a pokoušel jsem se něco podobného rovněž sám vyprodukovat. Vůbec mi při tom nevadilo, že jsem až do poloviny 8. třídy nevlastnil PC, stačilo pár dojmů ze hry u kamaráda a podklady pro trošku fabulující recenzi byly na světě.

Výsledkem mé amatérské kreativity byl o pár let později kompilát mých recenzí, diskmag Criticall, jemuž jsem se stal v roce 2002 samozvaným “šéfredaktorem”. Ohlasy byly velmi pozitivní a vzápětí se mi díky připojení k internetu a čilé aktivitě na diskuzních fórech herních časopisů podařilo redakci rozšířit o hrst talentovaných nadšenců. Criticall tak měl v letech 2003-2005 solidní přísun autorských článků, blogových příspěvků i návštěvníků. Kromě online podoby vyšlo také 14 dílů Criticallu na přiložených CD discích u časopisů Level a Score – odtud se vzal dnes již neužívaný název disk-mag (viz historie).

Neměl jsem ambici ani schopnosti dělat z Criticallu velký projekt a tak se část redakce, která to myslela se psaním recenzí vážně, rozptýlila po větších herních webech a časopisech. Nedávno jsem na DVTV zahlédl rozhovor o českém RPG Kingdom Come s bývalým Criticallím redaktorem Jaxxem. Zahřálo mě u srdce, že se Jaxx stále drží své původní recenzentské profese. Jaromír “Jaxx” Möwald napsal o herních časopisech dokonce i skvělou retrospektivní bakalářskou práci. Další redaktor Tomáš “TOM” Nadrchal psal recenze pro hrej.cz i časopis Level. Ostatní členové redakce blahé paměti zakořenili kdesi v IT byznyse.

Pojďme ale zase zpátky do minulosti. S blížícím se soumrakem diskmagů jsem si koncem roku 2005 také vyzkoušel napsat pár recenzí pro dodnes populární server Doupě.cz, kterému vycházela i tištěná varianta (a jehož redakce byla tehdy stejně jako já hodně ulítlá do japonských animovaných seriálů a komiksů). Tím jsem si splnil sen o psaní článků do “skutečného” časopisu. Recenzování jakožto i hraní samotné pro mě již pozvolna ztrácelo na atraktivitě díky blížící se maturitě a dalšímu studium, které mě nasměrovalo na jinou kolej. Redakci Criticallu jsem samospádem rozpustil a na místní blog pak v následujících letech přispíval už jen velmi sporadicky osobní všehochutí myšlenek.

Nyní, po 15ti letech, si v rámci svých příležitostných “záchvatů nostalgie” stále rád zavzpomínám na “staré” časy psaní recenzí PC her. Situace je to poněkud absurdní, neboť jsem se zlatými časy oháněl již při vzniku Criticallu. Tehdy jsem si kladl za cíl především kritizovat soudobé “neoprávněně” vyzdvihované mainstreamové hry a “oprávněně” nadržovat titulům historickým. No, snad nedopadnu se svou několikanásobnou retrospektivou jako chronický nostalgik ve filmu Půlnoc v Paříži.

Než se nenávratně ztratím v minulém století, můžete se ke mě připojit sledováním tohoto blogu, kam budu své retrospektivní ódy umísťovat. Vymyslel jsem si pro tyto účely metodu oprašování – opráším staré recenze, které byly psané s notnou dávkou pubertální expresivnosti ve stylu “koukejte, jak jsem dobrej, aneb co kdyby si to přečetla nějaká pěkná holka, to bych asi zabodoval”, a k těmto recenzím se pokusím doplnit aktuální tematická zamyšlení. 

Samozřejmě že se při četbě mnohých článků mohu kromě kroucení hlavou a chechtání pod vousy i zastydět… Neexistuje ale žádné opravdové umění, které by vposledku nevedlo na pokraj vlastního zahanbení + i brak si najde čtenáře (dnes víc něž kdykoli předtím). Takže si z toho nic nedělám. Těším se, těšte se!