Beyond The Clouds, The Promised Place

Dlouho očekávaný animovaný hit od chorobného workoholika, ex-designéra video sekvencí pro počítačové hry, Makoto Shinkaie je konečně tady! Tento autor, kterého někteří přezdívají jako nového Miyazakiho, proslul vynikajícím – byť krátkým – 25 minutovým anime Hoshi no Koe, které dělal celé úplně sám. Podobně je na tom i tento, z původních 50ti na 91 minut roztažený, kousek, jehož název se dá do češtiny volně přeložit jako „Místo které jsme si slíbili navštívit v dětství“.

Bezstarostným dnům bude již brzy konec… A vzpomínky na ně budeme omýlat
stále dokola.

Makoto Shinkai se zde postaral o scénář, režii a grafiku. S designem charakterů
a animací mu tentokrát pomohl kamarád Ushio Tazawa, takže už se tak často nesetkáme
se scénami kde je kamera úmyslně umístěná tak, aby nebylo vidět kterak se postavám
otvírají – respektive neotvírají – ústa při mluvení. 🙂

Příběhová linka sleduje osudy tří středoškoláků, kteří si slíbí, že se jednou
v podomácku vyráběném letadle podívají co vězí ve věži. Divme se nebo ne, alternativní
blízká minulost naší planety, se kterou se zde setkáme, počítá s tím, že je
Japonsko rozděleno a okupováno zčásti Američany a jakousi Unii. Na ostrově Hokkaido
patřícímu k Unii kdosi vybudoval obrovskou věž sahající až do nebes, a právě
o tu tady půjde, stejně tak jako o probuzení dívky Sayuri (jedna z trojice)
z podivného kómatu, do kterého v 15ti letech znenadání upadla.

Milostný trojúhelník svírající ostrý úhel s věží, kdo nevěří ať tam běží!

O vysvětlení spojitosti mezi kómatem a věží se budou pokoušet,
o čtyři roky později, právě Sayuřini dva kamarádi z dětství – Hiroki a Takuya,
kteří jí stále ve skrytu duše milují. Máme tu motiv velké lásky osolený špionážním
pátráním a velkou dávkou rádobypoetismu. Když může mít sny člověk, proč by je
nemohl mít i náš svět? A co se stane když oba spí a probuzením jednoho probudíte
i druhého? Vzniknou alternativní světy nebo nějaký jim podobný guláš?

Ano, je to pěkný guláš, který od diváka vyžaduje velkou pozornost a hlavně
trpělivost. Ku velké smůle příběh sám není ani tolik podstatný, nejen proto
že se do něj autor příliš zamotal, ale také proto že je daleko větší důraz kladen
na audiovizuální stránku věci. Exteriéry i interiéry vypadají fantasticky, stejně
tak jako animace charakterů s jejichž kresbou už je to ale mnohem horší. Nevěřím,
že byly byť i črty postav kresleny ručně a ne na počítači, jako tomu bylo v
Hoshi no Koe. Makoto Shinkai se nepoučil a postavičky opět vesele načmáral rovnou
v photoshopu nebo nevím kde, za což je mnohými opět kritizován. Kresba na počítači
prostě nikdy nemůže překonat poctivou ruční práci!

Co věž, to potencionální nový svět – smozřejmě, je to úplně logické! 😉

Charaktery jsou nejen špatně kreslené, ale navíc se chovají i velmi podezřele
a nevěrohodně. Toto se autor snaží zamaskovat neustálým skákání z místa na místo
při sledování počínání tu jednoho, tu druhého hrdiny z trojice. Divák tak neví
na koho se má vlastně soustředit a anime si smrtonosně pomalým tempem spěje,
nebo spíš je tlačeno, do finále. Na postavách mi tak během filmu vůbec nezáleželo,
bylo mi úplně jedno co dělají a koho milují, protože bylo až příliš patrné že
jsou jen prachsprosté loutky, které by chtěly něco cítit, ale nemohou, protože
má ten, který je vede po pódiu, svázané ruce.

A tím svazujícím provazem není nic jiného než urputná snaha nabalit na jednoduchou
základní myšlenku tuny sci-fi balastu, který je neustále propírán a předkládán
divákovi jako něco, v co by měl automaticky věřit. A já věřím že neuvěří! 🙂
Přiznávám se, že se na tohle anime budu muset podívat ještě jednou, protože
mě úplně zaráží některé přehnaně kladné reakce na netu, ve kterých lidé nešetří
superlativy. Ale paradoxně v těchto kladných reakcích nikdo nedokázal uvést
proč je to tak dobré anime jak si myslí. Jsem proto přesvědčen, že se hodně
lidí nechalo učarovat skvělým grafickým zpracováním a aby se neřeklo, sami si
vymysleli nějakou tu hlubší myšlenku, když ji v tomto anime nenašli.

Už letím, Sayuru ze snu probudím!

Místo lásky překrásně modrá obloha, místo citu počítačově přesné obrysy krajiny.
Nakonec to byl leda tak chlad co na mě z takové krajiny táhlo. Je vidět, že
má Shinkai nápady dobré a podklady pro tvorbu pořádného anime nashromáždí bez
problémů. Umí si vybrat poutavé nosné téma – v Hoshi no Koe to byla láska na
dálku, zde je to zase pro změnu závazek z dětství. Bohužel, to co funguje 25
minut nemusí zabírat hodinu a půl, což v případě Beyond the Clouds opravdu nezabírá.
Řekne-li vám někdo že vás miluje, budete mu věřit jen na základě slov? Nebo
ještě lépe – budete ho pak také milovat? Asi ne, a to je problém celého tohoto
anime, kde je toho řečeno hodně, ale nakonec se všechno ztrácí ve věčné propasti
mezi slovem a činem.