Invex 2004

Pln zážitků zde datlím svou první reportáž z veřejné akce. A hned po napsání nadpisu mě přepadl pocit zmaru. Jak vyjádřit to vše, co se mi honí v hlavě? Nezapomenu na něco? Nebude to moc zaujaté? Pokusím se vyvarovat všech těchto chyb a nenapáchat spoustu dalších. Inu ale přistupme k samotnému tématu. Letošní Invex, největší výstava informačních technologií na východ od Berlína, měl být letos větší, než loňský ročník, na kterém se moje maličkost také vyskytovala. Srovnání s loňskem tedy bylo na místě.

Úterý 12.10. 2004

9:00 AM

Rozhoduji se v kamarádském kruhu
zda se účastnit letošního Invexu nebo ne. Převládá prvotní nadšení a zápal
pro věc. Všichni jsme veselí, nehádáme se. K naší původně čtyř-členné
výpravě se postupně přidává dalších šest lidí. Peníze na autobus se jistě
nějak seženou. První nedostatek, nedokážeme se dohodnout na čase odjezdu.
Ale do dnešního večera času dost…

2:30 PM

Krvelačná hádka nad ranním odjezdem
autobusu pokračuje. Internet nefunguje a tudíž ani nevíme přesný čas odjezdů
a příjezdů autobusů.  Nikdo (až na Karla) není ochoten přijmout navrhovaný
čas toho druhého. Já neustále vykřikuji, že sháním dva lidi do auta. Oni snad
nechápou, že auto je nejpohodlnější dopravní prostředek a na jejich finance
by to mělo znatelně menší dopad než cesta autobusem. Veškeré naše argumentace
tlumí jednohlasně odsouhlasené rozhodnutí, že se půjdeme zeptat na informace
a zjistíme v kolik onen zpropadený autobus vlastně jede. Já neustále
vykřikuji, že sháním dva lidi do auta.

4:20 PM

Našel jsem dva lidi do auta!!!

7:30 PM

Rozmlouvám s Pavlem Dobrovským
(Luke) po ICQ o zítřku. Prý se na Invexu také objeví, domlouváme si společné
setkání. Mimo řečí se zmiňuje, že ho na Invex odveze jeho kamarád z Jablonce.
Tuto informaci vstřebávám, ale nevěnuji ji větší pozornosti, jelikož já mám
dva lidi do auta.

7:45 PM

Jeden ze dvou lidí mi právě napsal
zprávu, že na mě hází bobek kvůli své finanční situaci. Propadám panice a
běhám po pokoji sem a tam. Po několika depresivních zprávách (ICQ) reaguje
Luke bryskně a dává mi jistou naději ve formě telefonního čísla na onoho kamaráda,
který ho na Invex veze. Zkouším se mu několikrát dovolat, nebere telefon,
nereaguje na ICQ, opět propadám panice.

7:55 PM

Po několika minutách zmaru dostáváme
s Lukem spásný nápad, zavolat Jakubovi (onen kamarád) na pevnou linku.
Ale hned narážíme na první problém, jaké je jeho číslo? Chystám se běhat po
pokoji…

8:00 PM

Běžím pro Zlaté Stránky…

8:10 PM

Po nekonečných peripetiích se konečne
dovolávám Jakubovi a stanovujeme čas odjezdu, v 5:45 z Jabloneckého
autobusového nádraží. Radostí píšu Lukovi zprávy, které by málokdo dokázal
pochopit. Luke jde spát, já radostí pobíhám po pokoji.

9:00 – 11:00 PM

Připravuji si v hektickém tempu nějaké oblečení, do batohu si balím také
Level. V tu chvíli ještě netuším, že ho v příštích 24 hodinách nevezmu
do ruky.

Středa 13.10. 2004

3:55 AM

Probouzí mne neustále převalování
ze strany na stranu ze strany otce. Se slovy *Járo, vstávej* mě nutí opustit
můj vyhřátý pelech. Letmý pohled na hodinky ve mně vyvolává mírné zděšení.
Ale nemůže to překonat nadšení z toho, že dnes se zřejmě odehraje jeden
z lepších dnů v mém životě. Jak říkají anglicky mluvící spolu občané,
*Looking forward to…*

4:20 AM

Nasedám do automobilu vstříc Jablonec,
mám to pěkných pár kilometrů cesty. Táta mě vyhazuje na autobusové zastávce
se slovy *Pěkně si to tam užij*. Já z jeho slov cítím skrývanou závist,
že on se na onen bájný Invex (opět) nepodívá.

4:40 – 5:25 AM

Cesta v prokřehlém autobusu
ve mně moc kladných pocitů nevyvolala. Depresivní modrá zářivka, která osvětlovala
celý prostor mi připomínala laciné horory, kdy se na střechu přisaje neznámá
potvora a z okolosedících individuí se vyklubou krvelačné potvory. Uklidňuji
se pozorováním oněch nekolika rozsvícených světel, která se tu a tam okolo
silnice objeví. Je jich málo, vzhledem k tomu, že většina naší trasy
se nachází v téměř liduprázdné oblasti. Zhruba v polovině dostávám
neodkladnou potřebu zabít přede mnou sedícího houmlesáka. Jeho průpovídky
mne opravdu nezajímají. Ještě než se k odhodlám jsou sedadla za mnou
obsazena mladým párem, jehož průpovídky ve mně opět vzbuzují hezkou náladu.
Dříve než se ponořím do tohoto pocitu se autobus octne na konečné. Vystupovat!

5:30 AM

Na autobusovém nádraží narážím na
zbytek naší crew, která se má na Invex dopravit pomocí vlastních zdrojů (autobusem).
Jejich promrzlé a nasrané obličeje se ještě více zachmuří když jim sdělím,
že nejedu s nimi v autobuse, ale jedu s výpravou novinářů.
Honzovi to nedá a odplivne si…

5:45 AM

Mávám svým přátelům a s přáním
šťastné cesty mířím do čekárny. Vytahuji mobil a zjišťuji čas a kredit. Po
menším šoku s nepříjemně nízkou cenovou hladinou se odebírám k otevřené
kukani a zakupuji kupon v hodnotě 250,- Nejlevnější, který byl k dostání.
S rozporuplnými pocity (o 250 Kč lehčí, s velkým zážitkem přede
mnou) usedám na lavičku a nenápadně flirtuji s vedle sedící divkou. Ono
flirtování bylo možná až moc nenápadné, jelikož se dotyčná po několika okamžicích
zvedla a odešla do třeskutého mrazu ranního Jablonce. „Však ty se vrátíš“
říkám si. Nevrátila se…

5:55 AM

Do čekárny vstupuje Jakub. Po mírně
krkolomném představování usedám do modré Škody Octavia. Zdravím se s Jakubovým
kamarádem. Po letmé konverzaci usuzuji, že v této společnosti se nebudu
zřejmě cítit jako outsider. Snažím se reagovat na různá témata a dokonce zavádím
řeč na svá vlastní, která mne vždy zajímala, ale v mém okolí se nenašel
ni jediný člověk, s kterým bych měl možnost je probrat.

6:10 AM

Po menší zastávce u Jakuba v kanceláři
vyjíždíme z Jablonce a nabíráme směr Praha, kde máme v plánu nabrat
Pavla Dobrovského. Předpokládaný příjezd k Lukově apartmá: 7:00.

Podle toho taky Jakub, řidič, sešlapává
plynový pedál. Bavíme se o různých věcech, převažuje politika, filmy a novinařina.

7:09 AM

První zastávka na benzínce. Čas předpokládaného
příjezdu je definitivně v tahu. Po zběžném shlédnutí dopravní situace
sice čas mírně korigujeme (v Lukův prospěch). Vytahuji z batohu flašku
s multivitamínem a dopřávám svému žaludku nezbytnou dávku kyselin, začíná
mě mírně bolet břicho, ale nedávám na sobě tvrďácky nic znát. Po chvíli to
ovšem nevydržím a srabácky běžím na záchod. Image drsňáka se nyní válí někde
v prachu.

Zhruba 8:20 AM

Naložili jsme Luka, všímám si jeho
nového sestřihu a hlavně barevného přelivu. Přemýšlím o tom, jak na to budou
reagovat fanatičtí čtenáři. Ještě před výjezdem z Prahy stavíme na pumpě
a nakupujeme jídlo. Koná se první Lukova rauchenpauza. Již nyní poznávám s jak
vzácně skvělou společností lidí mám tu čest. Neberou mě jako mladého teenagera,
ale (snad) jako sobě rovného. Ach, jak já jsem bláhový…

8:20 – 10:45 AM

Jízda z Prahy byla bezproblémová,
s osádkou se bavíme na rozličná témata, při nájezdu na dálnici nás Luke
oblažuje první historkou toho dne, kdy vypráví, jak vyšplhal na monument,
v jehož názvu bylo slovo Hroch (ale moje pamět mi vypověděla službu).
Smějeme se. Povídáme si o težké práci novináře. Poprvé padá jméno Rous, které
se bude s námi posléze táhnout přes celý den. Jakub z něj div nedostane
kopřivku. Já z rozhovoru Pavla a Jakuba poznávám, že je to zřejmě pedant
a člověk, pod kterým bych jen nerad pracoval. Sranda, kterou jsme si
v autě za tu dobu užili je nepopsatelná a jen těžko by se hledala jediná
hláška, která by nepřiměla alespoň jednoho z nás ke smíchu. Luke vytahuje
své PDA. Poprvé držím v ruce tuto technickou vymoženost. Zvykl bych si
na ní… Neustále padá jméno Rous.

10:20 AM

Další rauchenpauza v podání
Luka (dokonce mnou vizuálně zdokumentovaná!). Poprvé vytahuji můj speciální
zapalovač, který se škrtá jen jednou a podpaluji Lukovi cigaretu, mám z toho
dobrý pocit. Při nečinném čekání před pumpou nás (hlavně mě) z letargie
vyvedl projíždějící kamion, naložený až po okraj slámou. Bryskně jsem k němu
přistoupil a jal se ho podpalovat, po několika ujetých metrech jsem to vzdal
(sláma byla mokrá…). Dle Pavla z toho řidič nebyl moc nadšený a skoro
zastavil aby mi mohl rozflákat držku. Zdviženou pravicí demonstruji svůj anarchismus…a
ihned pravačku dávám dolů, jelikož já anarchista nejsem.

10:55 – 11:00 AM

Po několika telefonátech, při kterých
Luke používal roztodivné výrazy bylo jasné, že na Invex vstoupíme všichni
jako akreditovaní novináři. To ve mně vyvolává mírné vzrušení, ostatní spíše
zívají nad běžnou praxí. Pomalu se po dálnici blížíme k Brnu. Po cestě
potkáváme několik nešťastníků, z nichž největší měl své auto nabořené
do zeleno-bílého policejního antonu, holt smůla. Rovněž demonstrace usnutí
za volantem ve 140 km/h byla velice působivá. Po výkřiku přítomného kolegy
„Aaaa…co se děje?“ se auto otřásá smíchem. (což se vlastně děje celou dobu
cesty tam a většinu cesty zpátky. Neustále padá jméno Rous.

11:00 AM

Dorážíme na Invex. Objíždíme výstaviště
a hledáme vhodné místo na parking. Nejlépe se jeví patrová garáž. Ačkoli hlasový
automat nereagoval na žádost o velkého Big Maca,  parkovací lístek vydal a
my jsme mohli v klidu uklidit naš přibližovadlo. Vycházíme z garáže
a seznáváme se s velkým větrem, který zapříčinil také velkou zimu, nasazuji
si lehký svetřík a snažím se zorientovat se změti značek. Kde je asi vchod?

11:10 AM

Společně nacházíme vchod do Invexového
mumraje, již tam nás otravují parchanti s časopisy zdarma, s díky
odmítám. Po chvilce přešlapávání přichází hobit…tedy Radek Friedrich. Pokoutně
šmelíme novinářské akreditace, já dostávám vizitku se jménem Martina Bacha.
Nervózně vcházím vstupní branou a málem házím bobek do kalhot když na mě zavolá
babka, která kontroluje vstupenky. Urychleně ji strkám před obličej kartu
s Martinovým jménem a modlím se, aby nechtěla občanku. Babka ale po shlédnutí
oranžové karty nečekaně mění výraz a s úsměvem a s přáním pěkné
návštěvy mi procvakává akreditaci. Takový lehký průběh jsem nečekal.

11:15 AM

Po chodbě ke mně směřuje známá tvář.
Ano, je to Vašek Vlček. Třesu si rukou s Radkem a Vaškem (a kdyby mě
Luke nepostrčil tak si možná potřesu rukou i s ním). Následujeme je svižným
krokem k pavilonu B, kde má sídlo Level stánek. Možná i díky mně se stále
držíme Vaškovy hlavy (neustále ji sleduji…) a po chvíli nacházíme velkou ceduli
Level. Radek i Vašek zachází do zákulisí kam nemá veřejnost přístup, já stojím
před Lukem a mírně se zdráhám. Mám jít za nimi? Nemám? Už jsem chtěl srabácky
počkat venku, ale neviditelná ruka Pavlova (na to jak byla neviditelná byla
dost silná na to, aby mě postrčila za Radkem a Vaškem. Odhrnul jsem závěs
a málem mě šňáplo. V malé místnůstce se tísnila téměř kompletní Levelácka
banda. Konkrétně Ondra, Radek, Martin, Petr, Pavel, Farid, Vašek, jistá dívka
a mimo jiné i moje maličkost. Ihned po mém příchodu jsem se neuvěřitelně ztrapnil
(jaký to pěkný začátek…) a sice při pokusu podat ruku Ondrovi (Drakenovi).
V jedné ruce držel kameru, z druhé jedl tyčinky a na tváři měl blažený
výraz. Na moji nastavenou paži se pouze pousmál. Doteď nevím co si o něm mám
myslet, nejpravděpodobnější bude zřejmě vysvětlení, že Ondra se ještě nevzpamatoval
z nedávné návštěvy Asie 🙂 Nenápadně jsem se odebral do rohu (za všudypřítomného
posměchu…) a zapojil jsem se do konverzace, kterou vedl Radek s Pavlem.
Mé zapojení spočinulo v tom, že jsem rozumně pokyvoval hlavou a přemítal
o onom trapasu. Nakonec jsem dostal od Radka protekční pitíčko s prapodivným
zeleným obsahem. Mezitím Ondra zapnul kameru a kameroval v zákulisí,
mimo jiné i mě. Cítil jsem se neuvěřitelně důležitě.

11:30 AM

Vycházíme ze stánku a mířimě směrem
ke GameHall, neboli k Z-etku. Opět se cítím strašně důležitě. Přeci jen,
s redakcí Levlu se nechodí po Brně každý den, možná mě dokonce brali
vážně, kdo vi? 🙂 Prošli jsme dvěma pavilony a já jsem během toho navázal
celkem smysluplnou debatu s Ondrou (*Tohle bude v nový Level TV?*
– *Asi jóóó*). Ihned po příchodu před Z jsem zmerčil skupinku nervózně
poskakujících puberťáků, kterým se na krku kývaly digitální fotoaparáty. Najednou,
ani nevím jak, se octli mezi námi a že prý si nás vyfotí. Já jsem se zpočátku
stranil, ale poté co na mě zavolali *Prouza, ty taky…* jsem se s chutí
přidal (chudáci :)) Po chvilce glosování a několika drobných plků s postupně
přicházejícími odvážlivci jsme se odhodlali projít dovnitř.

11:33 AM

Pomalu se všichni šouráme halou, ve které je podivuhodně prázdno, teprve až
po vystoupání na galerii, kam smí (dle mě) pouze akreditovaní a zvukaři, mi
bylo vše jasné. Celá hala se smrskla pouze v show na jednotlivých pódiích,
před kterými stály mnohohlavé davy, které neúnavně natahovali ruce i pro největší
blbost. Měl jsem chuť zařvat *Chytejte flusanec, authorised by Level*, ale nechtěl
jsem dělat kraviny v přítomnosti redakce. Mezi jednotlivými stánky byly
jasně vidět cestičky, na kterých se nevyskytoval téměř nikdo. Obchody s levným
zbožím a stojany s hrami možná nalákaly pár lidí, ale zde bylo jasně demonstrovatelné,
jak se Invex stal akcí, která míří do záhuby, pokud nepřijde změna. Na natažených
rukách dožadujících se nějaké kořisti se jednoduše skvělý veletrh postavit nedá.

11:40 AM

Spatřuji několik kamarádů a hlavně
si chci projít i onen mumraj na vlastní kůži. Poprvé se odděluji od redakce,
nevím proč, ale cítím se najednou strašně jinak. Mladě. A snad poprvé v životě
se mi ten pocit nelíbí. Procházím po Invexu a sleduji obdivuhodné výkony *zpěvaček*
na karaoke. S hlasitým *FUUUUUUUUUUUUUJ* dávám všem velice jasně najevo,
jaké mínění o takových akcích mám. Postupně obejdeme celou plochu výstaviště.
Náhodně se setkávám s kamarády, kteří jeli autobusem. S pozdravy
jako „Zrádče“, „Hajzle“ či „Sis´ posral“ je vítám v Brně. Trávím s nimi
zhruba tři minuty, na zhodnocení bude dost času doma. Pomalu se došourám k hale
Z, před níž nacházím spřátelené uživatel z  www.level.cz
. Prohodím s nimi pár slov a pobaveně sleduji jejich krkolomné představování
sebe sama nedaleko stojící redakci,  z jejichž výrazů ve tvářích
odezírám jistou nechuť. Výmluvné pohledy na mne a na halu B hovoří za vše.

12:20 PM

Střetávám se opět s Lukem, společně
vyrážíme na obhlídku pavilonu A a pomalu myslíme na cestu domů. Nevěřícně
sledujeme davové šílenství u stánku jistého rádia, které veřejně tyranizuje
nebohou moderátorku a pozastavujeme se nad úrovní jejich humoru.

Zhruba 12:45 PM

Odcházíme směrem k autu, u východu
se nás děda ptá, jestli jdeme už definitivně pryč. Slyší od nás jednohlasné
ano. Před východem nás opět zastavují neúnavní rozdavači časopisů zdarma.
Odevzdaně souhlasím a beru si dva topné materiály.

1:00 PM

Nasedáme do auta. Luke dostal výborný
nápad s návštěvou restaurace Indián. Potíž je v tom, že nikdo neví,
kde ona restaurace je. Po chvilkovém motání v Brně vyjíždíme na dálnici a
jedeme směrem na Olomouc, kde by se měla ona žrádelna nacházet. Po minutí
posledního sjezdu z dálnice mírně znejistíme a stavíme na pumpě, kde
se koná další z dlouhé řady rauchenpauz. Chvilkové zaváhání ve hledání
sjezdu s pumpy přičítám po-Invexové únavě…

1:20 PM

Nacházíme exit z dálnice, kde
by se měl onen Indián vyskytovat. Projíždíme okrajovými částmi Brna a výborně
se bavíme. Konečně! Našli jsme restauraci, teď zbývá zaparkovat…Zaparkovali
jsme celkem daleko od restaurace. Prvně za den mi nevychází (v mých očích)
vtip, kdy žertuji na téma místa parkování. Po cestě se Jakub zmiňuje o vtipu
s mrtvým koněm. Říká, že nám ho řekne až půjdeme zpátky. Vcházíme do
restaurace a usadíme se ke stolu naproti baru, odkud je výborný výhled na
hezké servírky (bohužel, ta hezčí po chvíli odešla…). Objednáváme si jídlo
a Luke nějaké kšandy. Než nám naše pokrmy donesou, máme spoustu času obdivovat
kypré přednosti okolo pobíhající servírky. Mezi obdivováním a slintáním se
pouštíme do rozličných debat, ve kterých snad poprvé nepadlo slovo Rous.

1:50 PM

Donesl nám jídlo. Po zběžném obhlédnutí
obsahu mého talíře se vnitřně zaraduji, že to mohu celé sníst a nebudu tak
z vola. Z Lukových kšand se vyklubaly Kšandy ze čtyř druhů sýra.
Po letmém okoštování prohlásí prorockou větu, že jídlo je nějak divně kořeněné.
Nedá se nic dělat, za tu cenu bych to celé zblajznul i s talířem.

1:57 PM

Nevím jestli to bylo z nepozornosti,
ale podařilo se mi rozkousnout bobulku chilli, která se skrývala v mé
omáčce. V mé puse nastává peklo. Mám chuť vstát a za velkého řevu pobíhat
po místnosti a dožadovat se vody. Nedávám na sobě ale nic znát.

2:15 PM

Po skvělém obědě se odebíráme zpět
k autu. Jakub má konečně čas nám říct vtip o mrtvém koni. Jeho mistrnému
humoru se všichni smějeme jako blázni. Luke dostává pochybnosti nad kvalitou
vtipu, když říká, že z jeho kořeněného jídla je nějak omámený. Soucítíme
s ním. I my jsme měli na našich talířích dost koření. Požár v mých
ústech se podařilo hrdinným hasičům za pomoci piva uhasit. TO JSME MY HASIČI!
JDEM HASIT!

2:25 – 2:55 PM

Motáme se z Brna, občas se napojíme
na dálnici směr Olomouc, občas projedeme posedmé vesnicí Česká. Kolega Projektor
to vše rozsekává výrokem *Čechy čechům!!!*, kterému se smějeme ještě dlouho
potom. Jakub stále neztrácí dobrou náladu, tedy, až do vyslovení slova Rous.
To se i z klidného flegmatika stává běsnící zvíře. Nakonec ovšem naši
pouť po moravských vískách přeci jen ukončujeme a najíždíme na dálnici D1.
Již jen 200 Km nás děli od Prahy.

3:00 – 6:15 PM

Cesta probíhala překvapivě v klidu,
na všech bylo znát, že je Invex znavil, i když každý si únavu vykládal po
svém. Já jsem se podruhé za den významně ztrapnil, když jsem zabředl (na můj
popud) s Lukem do diskuze na „zakázané“ téma. Jeho významné *O tom se
nebudem bavit…* mi zavřelo hubu na hodně dlouhou dobu. Bál jsem se, že řeknu
ještě nějakou perličku. Rozmlouváme o jednotlivých lidech ze Score, kde Luke
svého času působil. Dozvídám se samé zajímavé věci 🙂

6:30 PM

Po chvilkovém motání se na pražských
perifériích se konečně dostáváme do centra našeho hlavního města. Jelikož
se všichni lidé vrací z práce, táhneme se kolonami jako želvy. Již na
sobě pociťuji velkou únavu ale Lukovi přece jen konci jeho putování dávám
hug. *Snad se ještě někdy potkáme* pomyslím si a po chvíli tuto myšlenku opravuji
na *Snad se potkáme co nejdřív* 🙂

6:45 – 8:00 PM

Jízda z Prahy do Jablonce byla
odpočinková, ovšem již zhruba v polovině jsme se opět dostali do debat.
Témata byla sice stále stejná, informace, které jsem vstřebávál byly pro mě
ovšem velmi cenné. Pomalu se začalo stmívat a kolem půl osmé byla všude solidní
tma. Do Jablonce přijíždíme krátce před osmou, vykládáme kolegu Projektora.
Velmi příjemný člověk, bavil se se mnou jako se sobě rovným, byť by při troše
představivosti mohl být i mým otcem. Třeseme si pravačkami. Doufám, že i s ním
se brzy opět potkám. S Jakubem se ještě stavujeme u něj v kanceláři.
*Tady na tom místě spal Luke ve spacáku* říka Jakub a ukazuje na podlahu.
S vtipnou glosou na rtech a s trapným pocitem ze své vtipné glosy
se odebíráme na místo, kam si pro mě přijede otec.

8:20 PM

Loučím se s Jakubem a nastupuji
do našeho auta. Otec ihned vyzvídá jak že jsem se tam měl. Po zkráceném vyprávění
výše napsaného mě má za Boha, který se pravidelně stýka s redakcí Levelu.
Ihned jeho nadšení tlumím. Předčasná radost a vysoké mínění, které je přibarveno
myšlenkami pyšného otce, by nikam nevedlo.

8:45 PM

Home, sweet home! Lehám si na postel
a přemýšlím o právě prožitém dnu. Bylo to skvělé, ale samotná výstava stála
za prd. Nebýt společnosti, ve které jsem se pohyboval, byl bych nasraný na
to, že za takovou blbost jsem musel platit přes šest stovek.

9:00 PM

Do pokoje přichází matka. Veškeré
moje nadšení tlumí větou *A když se nebudeš učit, tak tohle nikdy nezažiješ*
To, že jsem to právě zažil si raději nechávám pro sebe.

9:30 PM

Propadám panice, na zítřek byly mraky
úkolů a já nemám ani jeden! Začínám běhat zmateně po pokoji.

Čtvrtek 14.10. 2004

8:55 – 9:40 AM

Vysvětluji nic nevěřícím spolužákům,
že jsem na Invexu opravdu byl a zažil jsem tam to, co jsem zažil. Nikdo mi
nevěří. Ze zoufalství píšu SMS Lukovi. Jeho odpověď mi moc sebevědomí nepřidá.
Ale co…seru na ně. Zážitky z mé hlavy nikdo nevymaže.