Far Cry 3: Aneb jak si šlehnout Ayuhascu v tropickém Disneylandu

Během koronavirové izolace jsem se po delší době dostal k příležitosti zahrát si soustavněji nějakou tu počítačovou hru. Soustavněji přitom (nejen) v mém kontextu péče o rodinu znamená maximálně tak hodinu hraní denně v kuse, než vás dítě vyruší s kriticky neodkladným požadavkem jako hraní si s legem nebo vyprávění pohádky… No, nechápu, proč lidé tak pohrdají svými tchyněmi, které možná remcají ale děti jim pohlídají.

Vzhledem k časové vytíženosti jsem tedy musel sáhnout po něčem, co nebude vyžadovat takový ponor a soustředění ale bude to stále trochu víc než jen casual game… Zdá se, že jsem se tak stal ideální cílovou skupinou pro 100% mainstreamové „AAA” tituly, o které bych dříve ani nezavadil – a nejsem v tom zdaleka sám: spousta mých známých, kteří nutně ještě nemají děti, ale v práci civí do monitoru, mi referovala, že ve věku svých 30+ let již nejsou schopni hrát nová náročnější RPG, protože na to po práci prostě nemají sílu. Maximálně si zahrají něco staršího, co už znají, a do čeho se tedy nemusí pracně dostávat.

Před pár lety – kdy už byl dávno nahrazen svým mladším nástupcem – jsem si koupil do své konzolové sbírky Xbox 360 s tím, že se k němu „někdy” dostanu. Spolu s boxem jsem onehdy získal i pár her – mezi nimi i Far Cry 3, ideálního kandidáta na „nenáročnou“ hru. Podíval jsem se, co na něj říká internetový hlas lidu – a světe div se, údajně jde o nejlepší díl v sérii, který i několik let po svém vydání vypadá stále k světu… Trošku mě znepokojilo, že jej lidé srovnávali s Far Cry 5 a poukazovali jak naprosto otřesnou umělou inteligenci nepřátel, příběh a mise FC5 má… ve srovnání s FC5 by tak mohl zazářit leckterý brak.

Obával jsem se tedy, že i FC3 bude jen další ze zástupu her (z poslední doby třeba Cyberpunk 2077), která si vysloužila hypem a empatií zkreslená hodnocení recenzentů, kteří až příliš berou ohledy na týmy programátorů, jako kdyby to byly dětští otroci drženi ve fabrikách v Číně a kdyby jejich hra nebyla pozitivně hodnocena, umřely by hlady a už by vůbec žádné hry nebyly (pláč a skřípění zubů). Přitom takové paskvilní odepření zpětné vazby herní průmysl jen a jen utvrzuje v tom, že je v pořádku vydávat zoufale nehotové a zabugované pseudo-AAA tituly, stačí když tam je nějaký ten open-world a zbytek chyb je prostě jen herní featurou, která se možná někdy změní k lepšímu patchem.

Tím víc jsem byl mile překvapen, když jsem zjistil, že Far Cry 3 ještě zdaleka nevykazuje tolik známek uspěchaného open-world AAA game development moru. Pravda, v původní verzi bez patche, před vámi ve hře lovená divoká zvířata (ze kterých získáváte kožešiny na výrobu vybavení) utíkala natolik bezhlavě až se vrhala do hlubin moře a tam se utopila; čili úplně čistý štít FC3 nemá. Nepředbíhejme ale.

FC3 má velmi povedenou úvodní sekvenci jak vystřiženou z akčního filmu. Seznámíte se v ní s hlavním esem v rukávu této hry – herecky profesionálně ztvárněným psychopatickým záporňákem, kteréhožto banda pirátů/teroristů vás a vaše přátele zajala po tom, co jste hledajíce mladické vzrušení seskočili padákem na údajně opuštěný tropický ostrov. Vámi ovládaný hlavní hrdina ze zajetí s jistými osobními ztrátami v úvodu interaktivně uteče a rázem je místními obyvateli pasován do role nadějného bojovníka, který získá díky tetování a fetování zvláštní schopnosti a mohl by ostrov osvobodit od tyranské nadvlády zdrogovaného kriminálního póvlu.

Hra tedy již od samého začátku dělá vše pro to, abyste se cítili patřičně namachrovaně a když na roli skoro-superhrdiny přistoupíte, je to místy docela absurdní legrace: Představte si situaci, kdy už za sebou máte osvobození několika (docela rozmanitých) nepřátelských základen jejichž pirátské osazenstvo jste – plížíce se – chladnokrevně kuchnuli nožem (nepřátele bohužel není možné jen pacifisticky omráčit) a v následující příběhové sekvenci váš hrdina, který je dabovaný nějakým citlivým mladíkem, zafňuká jako dítě. To mě opravdu pobavilo a asi to nebyl úplně záměr autorů.

Přátelé hlavního hrdiny se rovněž chovají jako banda rozmazlených dětí na výletu do zábavního parku, takže ve mě paradoxně nejvíc sympatií vyvolal hlavní záporňák Vaas (vlastně je to první ze dvou záporňáků, ale ten druhý nestojí moc za řeč) spolu s dalšími maximálně 2 NPC postavami (Americký agent a vůdce domorodců). Jejich dialogy a herecké výkony jsou ale kvalitou dost nestabilní: některé interakce s nimi jsou velmi povedené a stylové, další působí velmi odfláknutě a sráží předchozí práci scénáristů.

Výprava FC3 ostatně působí ve své rozkolísanosti z části nehotově a uspěchaně: lavíruje mezi brilantními scénami inspirovanými knihou/filmem Pláž (pod vlivem drog a pošahané komunity se halucinující hlavní hrdina mění v monstrum) a sterilní výplní okopírovanou ze seriálu Ztraceni, kdy autoři jakoby nevědí, co si počít s tím, co před chvílí tak dobře rozjeli… (Za příběhem FC3 stojí talentovaný game narative writer Jeffrey Yohalem, který má na svědomí mj. i oceňované akčně-tahové 2D RPG Child of Light) Nutno nicméně uznat, že i se svými chybami mě dějová linie FC3 přišla v rámci žánru překvapivě kvalitní a významně pomohla udržet mou motivaci pokračovat v plnění hlavních i vedlejších úkolů.

Vedlejší úkoly jsou ve FC3 dobře vyvážené a ačkoli jde stále do kola o ohrané poněkud povrchní variace – nabízí se říct doslova „mini-hry“ – přestalo mě jejich plnění bavit teprve až někdy po 8 h čisté herní doby, což je u mě v případě open-world titulů obstojné skóre. Designeři se velmi snažili, abyste měli aktivity vždy na dosah ruky a připadali si tak jak v tropickém akčním disneylandu, kde si sami rozhodujete, na kterou další atrakci vlezete.

Je libo osvobozovaní pirátských základen (což vám přidá zkušenosti na upgrade schopností), lovit zvířata (abyste si mohli vyrobit z brokovnicí prošpikovaných kožešin slipy do kterých se vejde víc granátů), zapínat rádio-vysílače, čímž odkryjete mapu, nebo prošmejdit ostrov skrz na skrz a hledat větrem a deštěm netknuté v rozpadlých bunkrech se povalující dopisy z druhé světové války či artefakty? Nebo to všechno ignorovat a soustředit se jen na hlavní dějovou linii? Proč ne.

Hraje se to hladce a svižně, pěkně se na to kouká a k plnění stěžejních úkolů – dobývání základen, lze přistupovat v rámci žánru poměrně kreativně: Je libo zosnovat akční řežbu ala Rambo – najet do nepřátelského tábora autem, rozházet kolem sebe granáty a flambovat vojáky plamenomentem? Nebo se uhnízdit na až podezřele dobře situovaném svahu nad základnou a nepřátele jednoho po druhém vyřídit sniperkou? Vplížit se dovnitř dírou v plotě a v tichosti nožem zapíchnout nic netušící – alarm nespustící osazenstvo? Osvobodit jako greenpeace z klecí, ulovená dravá zvířata, která si před vojáky neberou servítky a vztekle na ně zaútočí? Vše je možné a ačkoli ani jeden z herních přístupů neoplývá dechberoucí hloubkou a je to celé udělané přesně „tak akorát“, aby si každý našel něco „svého“, nepůsobí FC3 jako kdejaký open-world kočkopes ale jako příjemně vonící exotický akční eintopf.

Celkově mě tedy FC3 mile překvapilo a mohu ho „všem“ vřele doporučit: až budu pradědečkem s vnoučaty ujíždějícími na nějakém vymakaném herním subžánru, určitě neprohloupím, když jim k vánocům koupím aktuální vydání Far Cry. Ubisoft prokázal znalost křehké receptury na snadno přístupné open-world tituly s herními principy vybalancovanými těsně na hraně banality šlehnuté překvapivě kvalitním příběhem. Možná někdy příště zkusím rovnou aktuálně očekávané FC6, které by po chabějším FC5, mělo opět nabídnout zajímavější zápletku a protagonisty.