Pán prstenů Zero: Hobit a módní přehlídka trpaslíků ve 3D bez barevných čepiček

Na Hobita jsem šel spíše skepticky naladěn – slyšel jsem rozporuplné zvěsti o věrnosti či nevěrnosti filmu jeho knižní předloze Hobit od J. R. R. Tolkiena, kterou jsem jako velký fanda a čtenář Pána prstenů sám vlastně ani nečetl (za což se stydím). A tak, abych možnou Hobití nevěru rozlouskl, převyprávěl jsem děj filmu po jeho shlédnutí blízkým tolkienofilům (někteří na film z důvodů předsudků odmítali jít).

Milovníci Tolkienových knih při mém vyprávění střídavě vyskakovali z kůže, skřípajíce zuby, že to a ono do filmu režisér Jackson surově přidal (Radagast, Galadriel, hlavní skřetí antagonista atd.) nebo naopak ve filmu arogantně vynechal (nejvíce pobouřila absence roztomilých barevných čepiček trpaslíků). Věrnost nebo nevěrnost knižní předloze naštěstí ale nemusí být hlavním měřítkem kvality filmu.

Velkou roli ostatně nehraje ani technické zpracování, které je v případě Hobita vyvedeno ve 3D a s více snímky za sekundu, než bývalo běžné (ve vybraných kinech). V praxi mi to ale celé přišlo jako obyčejné videohry vydané před pár lety, akorát to díky 3D kroužilo divákovi těsně před nosem. Vizuální zpracování kromě toho až příliš připomíná filmového Pána prstenů, jakýsi jeho remake ve vyšším rozlišení.

Trpaslíci ze Sněhurky se dali na metal.

S exteriéry i jeskynními interiéry, které udávaly tón vizuálnímu zpracování Hobita, se asi nedalo nic moc dělat – režisér Jackson už jednou divákům Středozemi v Pánovi prstenů odprezentoval a tak nebylo důvodu nic měnit. Podobnost s Pánem prstenů ale v případě Hobita není jen záležitostí stejně vypadající země, Středozemě, ale i dějové linie, která mi přišla jak Pán prstenů sjetý přes kopírák…

Lidé znalí knihy mi ale překvapivě potvrdili, že děj knižního Hobita je do značné míry podobný Pánovi prstenů – jedná se, co do struktury, o jakéhosi pohádkového Pána prstenů Light. Podobnost Hobita a Pána prstenů pak je v zásadě v pořádku a milovníci knihy se v tomto ohledu režiséra v mých očích vlastně zastali.

Zmíněna byla „pohádkovost“, která z knižního Hobita s trpaslíky s barevnými čepičkami dýchá. Knižní Hobit je pohádkou přístupnou malým dětem i dospělým, kterou uvozuje, a do které pravidelně vstupuje vyprávěč. Pohádkou, která není prosta iracionálních momentů – trpaslíci mají např. barevné čepičky i když se plíží divočinou a příliš „dospělý“ čtenář se může nad Hobitem často pozastavovat a kroutit hlavou.

Radagast by mohl jít z fleku prodávat Nový Prostor – nezapomeňte si ho od jeho kolegů zakoupit (viz. dobré skutky maličkých dále).

Jestli pak lze filmovému Hobitovi něco vytknout, odhalit zásadní „nevěrnost“ knize, tak je to bezesporu právě absence pohádkovosti. Děj filmu je daleko hustší než v knižní předloze a pohádkovost ve filmu prosvítá jen sem tam ve výronech typu hnědý kouzelník Radagast (jedná se o jakýsi hold postavě Toma Bonbadila vynechané ve filmovém Pánovi prstenů). Radagastí „pohádkový“ exces je ale příliš kontaminován Jacksonovským poněkud okoukaným „béčkovým horrorismem“ (nebo za tím stál původní režisér Del Toro, kterému Jackoson křeslo vyfoukl?). Zřídkavé pohádkové momenty navíc filmového Hobita, který se snaží po většinu času tvářit smrtelně vážně a vizuálně i dějově kráčet ve šlépějích filmového Pána prstenů, navíc film jaksi znejišťují.

Bezprostředně po shlédnutí filmu jsem si rovněž posteskl nad faktem, že se režisér Jackson neodvážil více využít charakterů Sarumana a Galadriel, které v knižní předloze Hobita nevystupují (v knize Hobit žádné ženské postavy nejsou). Jak by to asi tak vypadalo, kdyby trpaslíky (jednou naivně hloupé, podruhé zase naprosto neohrožené) před skřetím králem spektakulárně nezachránil Gandalf ale Saruman? Moc a její používání je totiž, jak režisér dobře zachytil, spíše Sarumanův rukopis a ke skromnému Gandalfovi se jaksi nehodí…

Co mě mile potěšilo jest, že Gandalf i ve filmovém Hobitovi explicitně věří na nepatrné dobré skutky maličkých (jak se svěřuje Galadriel). A divák tak v Gandalfově hlase může zaslechnout něco z Tolkienova křesťanského poselství, daleko lépe maskovaném než v dílech jeho kamaráda C. S. Lewise. Z filmového Hobita jsem tedy, nejen díky těmto drobným detailům, kterými se Jackson strefil do mého gusta, nebyl zcela zklamán – očekávané pohádky jsem se ale nedočkal.

Galadriel: „why the halfling?“ / „Proč ten hobit?“

Gandalf: „i believe it is the small things, the everyday deeds of ordinary folk that keep the darkness at bay, simple acts of kindness and love. why bilbo baggins? perhaps it is because i am afraid, and he gives me courage“ / „Věřím, že to jsou malé věci – všednodenní skutky obyčejných lidí, které drží zlo na uzdě. Jednoduché skutky dobroty a lásky. Proč Bilbo Pytlík? Možná proto, že mám strach, a on mi dodává odvahu.“