Příspěvek

Koukám, že jsem tu již nějaký ten pátek na weblog nic nového neplácnul. Takže aby se neřeklo, něco nového vyprodukuji. Kde jsou ty časy, kdy tu byla každý den nějaká novinka z herního světa, nebo novinka vůbec… Konec těchto časů je tak tichým svědkem faktu, že mě hry přestávají bavit. Není to ovšem zas tak smutné jak to vypadá. Zrovna nedávno jsem se docela dobře pobavil u novinkové akční adventury Fahrenheit od autorů svého času nedoceněného Omikronu.

Fahrenheit přinesl po dlouhé době na vyschlé monitory počítačů zase trochu té konzolové akčnosti a dynamiky. S příběhem je to horší – i když ze začátku vypadal hodně nadějně, nakonec autoři látku rituálních vražd absolutně nezvládli a mohl sem tak ocenit akorát dech beroucí zpracování. I tak vám ale tuhle hru jednoznačně doporučuji a možná ještě víc než ji, doporučuji úžasnou parodii na RPG – Bards Tale!

Aby tu nebylo psáno pořád 😉 monotematicky jen o hrách přidám trochu neobjektivní publicistiky, kterou sem vytvořil pro kamarádku jako slohovku do školy.

Reality Show, můžeme si za to sami!

České soukromé televizní stanice se ve snaze získat na svou stranu co největší množství diváků rozhodly – po nekonečném zástupu telenovel – angažovat do vysílacího programu fenomén ve světě populární, u nás však poměrně neznámý – REALITY SHOW.

Čím větší sledovanost bude televizní kanál mít, tím více peněz z pronájmu reklamního času se jeho vlastníkům pohrne do kapes. Proč tedy nenabídnout peníze – kterých mají televizní média tak nebo tak dost – jako odměnu pár odvážlivcům, kteří se spolu rozhodnou, odříznuti od okolního světa, strávit několik měsíců?

Tito odvážlivci, říkejme jim třeba VyVolení nebo obyvatelé domu Velkého bratra, zaručeně přitáhnou pozornost nenasytných mas konzumního obecenstva. Vždyť je přece o tolik lehčí žít životy těch za sklem televizního akvárka, než život vlastní. Problémy a neštěstí druhých ve valné většině lidí – nemluvím teď o výjimečně empatických osobnostech – zanechávají pocity klidu a uspokojení. „Hlavně že to nejsem já, ten kdo trpí a koukám, že na tom vlastně nejsem zas tak špatně jako ti lidé tam, neustále na sebe nadávající a ječící.“ – je to sladké, jak lázeň zapomnění. Lázeň, kterou nám každý večer může vylít do obýváku někým nenáviděná, někým milovaná televize.

Jaképak asi vzory chování představuje pro naše děti, po penězích prahnoucí, intrikující chátra vystupující v Reality Show? Nepřijde jim pak náhodou normální chovat se jako ti zbožňovaní idolové, kterým tak rády posílají hlasy smskami? Proč by se tak konec konců neměly chovat, když za to protagonisté dostanou, místo uznání nebo pohlazení od rodičů, odměnu – pár miliónů.

Ne každý je svým rozumem imunní vůči mediálnímu nátlaku a tak do něj mohou Reality Show, spolu s dalšími pořady podobného ražení, naočkovat zkreslené představy o světě plném falše. Nepotrvá ale dlouho a už to nebudou představy zkreslené, z celé společnosti se pomalu ale jistě stává obludná Reality Show, ve které nikdo nikomu nevěří a všichni by se nejraději požrali navzájem. Nebylo by proto lepší vysílat v televizi o trochu „výchovnější“ Show, ve které by její účastníci museli kooperovat a společnými silami něčeho dosáhnout? Takových představení už tu přece byla celá řada… Měřítku, které rozhoduje o tom co vynese peníze a co ne – lidem samotným, se ale takovéto věci okoukaly.

Proto říkám: „Reality Show – můžeme si za to sami!“