Blok

Japonský animovaný film The Tale Of The Princess Kaguya od renomovaného režiséra Isao Takahaty si nakonec Oscara neodnesl - porota nejspíš nestála o umělecky ztvárněnou, překrásnou a současně ponuře znepokojující klasickou Japonskou pohádku o (krásném) životě a (zbytečné) smrti, osolenou aktuální sebezpytující kritikou východních náboženství a kultury.

I když může Kaguya vzhledem ke své délce a faktu, že Takahata žádné z jednou zpracovaných scén z filmu nedovolí vystřihnout, působit místy rozvlekle, stojí rozhodně za shlédnutí už jen kvůli dechberoucímu konci (také není radno nechat se odradit trailery, které děj filmu devalvují).

České pokusy o zfilmování klasických pohádek metodou infantilizace děje typu Tři bratři, které z pohádek odstraňují prvek rozporuplnosti, smrti a nespravedlivé krutosti (jako univerzální lidské i dětské zkušenosti) se mohou při srovnání s Kaguyou, kterou má na svědomí 80ti letý režisér, jít zahrabat.

Nespornou kvalitu filmu podtrhuje rovněž perfektní tematický soundtrack od Joeho Hisaishiho. Koncert s hudbou z filmu dirgovaný energickým Hisaishim je volně ke shlédnutí na youtube:

Chlapectví je v mnoha ohledech - zejména pokud jde o opakovanou volbu alkoholiků a násilníků jako partnerů matky hlavního hrdiny - velmi realistickým snímkem, který sleduje v průběhu 12ti let natáčení dětství a dospívání “obyčejného” chlapce Masona, kterého spolu s jeho sestrou vychovává rozvedená maminka za příležitostné asistence neukotveného biologického otce a dvou svých budoucích problematických partnerů.

Nejedná se o film dokumentární, i když se dokumentu může svou atraktivní časosběrnou realizací podobat, ale o pečlivě režírované dílo, které v sobě nese, kromě autobiografických střípků, notnou dávku autenticity.

Poetická realističnost a bezprostřední upřímnost, za kterou by se nemuselo stydět ani filmové zpracování tématicky blízké kultovní knihy “Kdo chytá v žitě”, se ale ze snímku Chlapectví postupně vytrácí. Je to nejspíše tlak na holywoodský šťastný konec, který věhlasného režiséra Richarda Linklatera vede k bagatelizování pro hlavního hrdinu traumatizujících zážitků z dětství. Ty by v reálném světe určitě nevyústili v Masonovo bezproblémové dospívání a osamostatňování. Místo v zasněném happy-endu by hlavní hrdina končil v mnohem temnějších a hlavně slepých uličkách...

Chlapectví tak, podobně jako před třemi lety mainstreamem opěvovaný snímek “The Perks of Being a Wallflower”, bohužel podlehl fenoménu “disnifikace” skutečnosti (odvozeno od produkce Walta Disneye - termín, který filmoví kritici používají pro označení naivních dějových rozuzlení jinak traumatizujících životních skutečností).

I přes nesporné kvality filmu (několik nominací na Oscara 2015; nakonec si jej odnesla jen Patricia Arquette, jako nejlepší herečka ve vedlejší roli za ztvárnění Masonovy matky), jsem filmem v posledku poněkud znepokojen - neprodává Chlapectví ve svém uměle harmonizovaném, pro budoucí život neškodném podání traumatických zkutečností dítěte, laciné odpustky na závažné problémy dnešní společnosti a rodiny?

Tisíce mladých lidí z východní i západní Evropy se připravují na novoroční setkání mládeže pořádané komunitou bratří z Taizé. Ve světle současných událostí bude mít zvláštní důležitost přítomnost tisíců mladých účastníků z Ukrajiny, z Běloruska a z Ruska. Účastníci stráví v Praze pět dní, od 29. prosince do 2. ledna, a zapojí se do programu sestávajícího ze sdílení, setkávání a společných modliteb.

Jednou z nejdůležitějších zkušeností, které tato setkání přinášejí, je zážitek pohostinnosti.

Mezinárodní tým dobrovolníků, který už od září setkání spolu s místními připravuje, stále ještě hledá 9 500 míst ubytování v hostitelských rodinách. Podmínky jsou velmi jednoduché: 2 metry čtvereční, kam lze rozložit spacák a karimatku, ráno drobná snídaně. Během dne se budou účastníci podílet na programu ve městě a domů se vrátí až večer ve 22:00. Všichni lidé dobré vůle, ať už věřící, nebo nevěřící, mladí i staří, kdo jsou ochotni otevřít dveře svého domova, jsou komunitou Taizé a představiteli círvkí v ČR pozváni k zapojení se do této výjimečné akce. Více informací a možnost zapojit se: www.taizepraha.cz

Minule jsem vám představil karetní hru "Bang!", tentokrát nás čeká méně známá karetní hra, která s Bangem sdílí některé základní principy, hraje se však rozdílně. Jde o společenskou hru Sabotér vhodnou pro 3 až 10 hráčů ve věku od osmi let.

Jak název hry napovídá, důležitou roli v ní má sabotování, kladení překážek a kažení plánů. O sabotování se starají především hráči, kteří si vylosují postavu trpaslíka – sabotéra. Jeho úkolem je zabránit hodným trpaslíkům – zlatokopům – v tom, aby se prokopali podzemním tunelem ke zlatu. Používá k tomu karty se slepými uličkami a škodící karty, jako je rozbitá lucernička nebo krumpáč, kterými znemožňuje hru ostatním. Sabotér vyhrává a je zlatem odměněn, když hráčům dojdou karty v lízacím balíčku i v ruce a zlato se jim na herní ploše nepodaří odkrýt. Hodní trpasličí zlatokopové naopak vyhrávají, když se jednomu z nich podaří ke zlatu prokopat.

„Hodní“ trpaslíci si ale nemusí navzájem vždy jenom pomáhat: Když se zlatokopové ke zlatu přiblíží, začínají si zpravidla škodit i navzájem, neboť nejvíce zlata si z nich odnese vždy jenom ten, který se k němu dostane jako první. Hra se hraje na tři kola, kdo po nich má nejvíce zlata, zvítězil.

Děti i rodiče dostávají v této hře příležitost navzájem se pořádně „pozlobit“, uvolnit se a vyřádit. To vše v rámci jednoduchých pravidel, na kterých se mohou naučit, že zábavy (včetně té nejatraktivnější – škodolibé) je možno si užít nejen vzdorem proti pravidlům, ale i v mantinelech pravidly vymezenými. Proto je hra vhodná třeba i do nízkoprahových klubů pro děti a mládež, kde je dialog a střety s pravidly na denním pořádku. Saboteur na deskovehry.cz

Dnes zavítáme na Divoký západ, kde se to jen hemží nejrůznějšími pistolníky, odpadlíky. Šerif se svými pomocníky má co dělat, aby ve městě udržel pořádek. Ano, jedná se o velmi oblíbenou karetní hru BANG! pro 4-7 hráčů, vhodnou pro děti od 8mi let.

V této hře, zpracované na motivy westernu, si zpočátku každý hráč náhodně vytáhne jednu z rolí, která bude rozhodující pro jeho chování – bandita se snaží zastřelit šerifa, šerif a pomocník se snaží zabít bandity, odpadlík se snaží zůstat jako jediný naživu a odstranit šerifa.

V praxi si nikdo nemůže být zcela jistý, kdo má jakou roli, a tak se někdy stane, že se bandité, kteří by měli spolupracovat, omylem zastřelí navzájem, či si nešikovný šerif nechtěně zastřelí svého vlastního pomocníka.

BANG! se hraje po směru hodinových ručiček a každý během svého tahu může provést akce prostřednictvím karet, které má v ruce. Může se skrýt za barel, aby se do něj protivníci hůře strefovali, vyzbrojit se lepší zbraní, která dostřelí až na hráče sedícího na druhé straně stolu, osedlat si koně, který ho vzdálí do bezpečné vzdálenosti od ostatních hráčů, ukrást karty z rukou jiného hráče, zapálit dynamit a poslat ho dalšímu hráči a spoustu dalšího.

Téma hry je, jak je vidno, poněkud „násilné“, což ji v mých očích sráží. K vítězství v BANGU! je ale naštěstí ve většině případů zapotřebí víc než jen hrubé síly – je třeba spolupracovat a uplatnit bystrý úsudek, takže násilí v této hře není prvoplánovité. Navíc má tato hra pečlivě vyvážená pravidla, která zaručují vznik množství zajímavých a legračních herních situací. Pravidla přesto nejsou nikterak složitá a nováčci jsou rázem schopni hrát BANG! naprosto samostatně.

BANG! doporučuji všem, kteří si chtějí vyzkoušet rychlou a akční karetní hru, jejíž pravidla jsou lehce pochopitelná pro nováčky. Děti jistě velmi ocení možnost v této hře beztrestně pozlobit své rodiče a vyřídit si s nimi účty například za mytí nádobí. Ke hře navíc existuje mnoho rozšíření, která ji činí ještě pestřejší. více info na deskovehry.cz

Když se řekne desková hra, vybaví se většině z nás šachy, dáma nebo Člověče, nezlob se. Někdo si možná vzpomene i na hry jako jsou Monopoly nebo Sázky a dostihy. I tak ale zůstane náš pomyslný výčet pěkně malý. Různých deskových her, které se i v ČR těší od konce 90. let stále větší oblibě, jsou přitom na trhu již bezmála stovky. Přesvědčit se můžete jednoduchým zadáním hesla „deskové hry“ do internetového prohlížeče.

Osobně hraji deskové hry velmi rád. A to jak ve svém volném čase s přáteli, tak i ve své práci s mládeží. Desková hra, neboli „deskovka“, je totiž – byť se to vůbec nezdá – velmi dobrým sociálně-terapeutickým nástrojem: Při hraní je člověk uvolněnější a lépe se s ním komunikuje. Deskovky se navíc hrají tak, že na každého postupně přijde řada – každý tak má rovnou příležitost a možnost změnit průběh hry, vyhrát, pomoci nebo uškodit ostatním. Hlas toho, kdo je mezi vrstevníky považován za outsidera, je najednou slyšet a musí se s ním počítat; zatímco i ten největší machr není nic víc, než jen další hráč z mnoha. Rád bych vás proto v budoucnu na těchto mých stránkách občas seznámil se zajímavými deskovými hrami.

Při čekání na autobusové zastávce jsem si prohlížel přilehlou ulici s rušným provozem, ze které se měl opožděný prostředek mhd co by dup přiřítit. V ulici byly rozseté malé obchůdky – tu večerka, tu trafika, květinářství, kebab občerstvení nebo mor dnešní doby, který lze takto otevřeně vidět z Evropských zemí jen v ČR – herna, připomínající svými hřejivě barevnými světélky bludičky nebo dobře vyzdobený vánoční stromeček. Snad právě ona regresivní výzdoba herny, cíleně vyvolávající v nejednom závislém hráči aspirujícím na bezdomovectví vzpomínky na vánoční období plné vzrušení z blížících se dárků, přiměla mě nostalgicky se rozpomenout. Nevzpomněl jsem si sice přímo na Vánoce, ale na vzrušení, které jsem jako dítě prožíval, kdykoli jsem objevil kdesi v centru Prahy nový obchůdek s elektronikou, v jehož výkladní skříni poblikávala obrazovka se zapnutou videohrou, vznášející se v cenové relaci pro mě naprosto nedostupné. Lokaci obchůdku jsem si ihned zapamatoval a při příštích návštěvách centra Prahy s rodiči jsem se k tomuto místu neopomněl takticky opět navracet. Mojí mamince, která mě na této spanilé cestě za svatým grálem často doprovázela, toto existenciální setkání během příštích pár hodin nepřineslo nic jiného, než souboj s malým rozmrzelým dítětem opakujícím: „Mami, kup mi to!“

Kam se poděly pěkné výlohy?

Z úsměvného zamyšlení mě vytrhl přijíždějící autobus, z jehož okýnka jsem se následně pokusil v ulicích vyhledat nějaký ten obchůdek ze starých dob. Bohužel, až na jeden specializovaný obchod s videohrami, jsem nic takového nezahlédl. V dnešní době se drobným prodejcům elektroniky nedaří. A co víc – internet, na kterém lze všechno vyhledat, mě v této oblasti připravil o radost z objevování nového: I kdyby nějaký takový obchůdek z dětství ještě existoval, videohru, kterou by měl ve vitríně vystavenou bych už předem znal, nebyla by pro mě ničím novým, dechberoucím, kolem čeho se dají vypěstovat legendy sdílené s kamarády. Trochu jsem tak záviděl ženám, které mají šanci i v dnešní době v četných prodejnách s textilem, který není internetem pokrytý tolik jako elektro, ještě stále najít něco nového, nečekaného (i když často pěkně drahého a s rizikem, že jim to nebude slušet; což pravým mužům nehrozí). V posledku ale netřeba zůstávat nad realitou, ve které již nelze odhalit kouzelný obchůdek s videohrami, roztrpčený. A zaplať pán Bůh za to, že člověk není ve svém hledání limitován pouze na objevování věci materiálních. Se všemi těmi svatými grály ve výkladních skříních by to byla na světě konec konců za chvíli pěkná nuda.